Červenec a Čtverec

Korporátní agent v přestrojení, jinověrec s kostěnými obroučkami, seděl u baru, posrkával mícháný nápoj a pohrával si s paraplíčkem; oslava byla v plném proudu; a desítka polosvlečených postav poskakovala po pódiu, byl to pestrý shluk písmenek a čísel; byla to oslava jako stránka z dětského slabikáře. Živá hudba přehrávala reportoár z počátku minulého století a sólové nástroje se podbízivě vpíjely do kolektivního podvědomí. Lidská masa se svíjela v rytmu pradávných dob a zcela ničemu nerozumněla, a nad ničím se nepozastavovala; vše bylo dáno; vše bylo instantně spotřebováno bez námitek, úprav a dotazů.

Šum barevné televize se vmísil k divému nočnímu reji; světla z desítek obrazovek a monitorů; tlačítka a neviditelné řetězce písmenek a čísel. Náznak názoru, kritiky či nevole by byl instantně spražen nekonečným údivem a nepochopením ze strany ostatních osob; a tak nešlo než tupě konzumovat, tupět potrsávat, popíjet a hezky se zubit a hlídat si figuru. Betonové argumenty, o kterých se nediskutuje, zacpané ulice, růžová kola, půjčování a pronájem věcí, cizí nápady a chytlavé slogany.

Kakající kávovar vyčůrával čůrek kávy a vymetlená vymetla klábosila o hovnech. Písmenka a čísla žila v obklopení celoživotních prácí cizích osob; vyhřívala se v záplavách cizího světla. A nikdo nebyl nucen obhájiti svou potřebu; nikdo nemusel vysvětliti, proč právě toto - ne jiné - zboží, proč toto oblečení, proč právě tuto obrazovku a proč právě toto elektronické heblo. Vše bylo instantní jako turecká šavle; o ničem se nepochybovalo, o ničem se nic. Agent usrkával odvar ze směsi bylin a cynicky se šklebil, neboť zažíval malé bezbolestné déjà vu - před několika málo lety býval on sám součástí podobného davu; to tehdy taky nemusel u ničeho myslet, o ničem se rozhodovat a nic obhajovat.

Tancující pozér se napjatě kontroloval, dlouze se vzhlížel ve virtuálním zrcadýlku, a pečlivou analýzu pak publikoval formou břitkého shrnutí. Ve víru dat, cizí lidé, jsou, existují, vědí. Pozorujte a učte se, milí shledi. Stěny mají uši; a nic nelze utajit; vše je podstoupeno rozboru. Jiní lidé se skrývají v doupatech, v dalekých, rozeklaných, prostorách, v neskutečných nevirtuálních realitách, kde je počasí podřízeno náhodě; a není známo, co jsou jiní lidé zač, jaké jsou jejich zvyky a jaká je jejich potřeba. Jiní lidé přežívají až na samotné periferii potřeb, v závětří, v zákrytu, v záhybech západního světa. Agent sleduje návnadu; větří! Mrknutím oka spouští sérii příkazů, načež se rozjíždí automatická mašinerie písmenek a čísel, a není úniku, jiní lidé se marně hrbí u vyřazených monitorů, marně přelepují čočky a marně se maskují, virtuální orloj chytá stopu!

Agent vstává, jde na jistotu, naučeným pohybem poklepává na pažbu revolveru, na kovová pouta a elektrický obušek; vše je v pořádku. Odchází z párty a noří se do nočního velkoměsta. Rozjuchaní lidé tam přicházejí rovnou z pláží, z oslav, z tanečních parketů a ze zmrzlinářských krámků. A slaná mořská voda se mísí s čůrky sladkostí a horkého potu. Adresa obyčejného činžovního domu se leskla na displeji jako čerstvě vyrytej epitaf.

Dámičky v lesklém obletovaly chodník a ze zdí zářily reklamní cedule a jejich syté barvy připomínaly rozkvetlý sad. Agent procházel mezi jabloněmi a nasával vůni dávných květin. Antické vzpomínky vybledávaly a dámičky se chichotaly, mluvily o nějakých věcech a v zorničkách jim svítila smrt.

Agent vešel do obyčejného domu a jeho pistole zazpívala sladké rekviem. Cizí tělo dohasínalo. Chladlo. V místnosti nebylo nic. Sloupeček starých knih, dva kusy zastaralé elektroniky a trocha šatů. Byl to... výjimečně mizerný spotřebitel. "Nemělo smysl držet ho při životě," pravil člověk s krycím jménem Čtverec při závěrečném setkání.

"Tři rány do čela," konstatoval jinověrec s kostěnými obroučkami; agent s krycím jménem Červenec.

"Klidně se mohl stát výrobcem či prodávajícím, nemuselo to skončit takto," řekl Čtverec. "On sám se rozhodnul... státi se... zbytečným... zákazníkem."

"Je to pro dnešek už všecko?"

"Pro dnešek..." pravil Čtverec, "už padla. Ztrať se ve víru mocného města, seběhni do nákupáku a nakup si plné hrsti zboží, agente, rozhaž svůj noční žold v zbytečnostech a v nicotných cetkách; kupuj a buď smyslů zbavený, neboť pro zbytek noci přestáváš býti tajným agentem v kostěných obroučkách, a stáváš se jedním z mnoha kupujících, role se obrací, vážený pane, a nezapomeňte si prohlédnout nabídku aktuálních slev; račte vstoupit a přede dveřmi do obchodu zanechte všechny starosti a chmury, neboť drahý nákup, to je ten nejúčinnější lék proti chorobám západního světa, toť předepsaný obřad, kompenzační ceremonie!"

Obyčejný člověk, jinověrec v kostěných obroučkách, Červenec, odešel z místa setkání a svou moderní výstroj uložil do tajné schránky v zapomenutém průjezdu. Byl to průjezd do minulosti, kudy se vcházelo do prastarého pavlačového domu, jenž nebyl napojen na sítě a tedy nebyl zanesen v korporátních mapách. Tady jinověrec bydlel. Tajně. Ve skrytu. Identita tajného agenta byla jen další vnější slupka, která sloužila ke zmatení ostatních osob; ostatních kupujících, prodávajících, obchodujících, šancechtivých, korporátních, stádních a ukázkových.

Člověk se provlékl dírou do svého obydlí. V malé čisté místnosti bylo uskladněno množství dřevěného nábytku a vzácné knihy. Člověk se uvelebil v křesle, upíjel chlazený nápoj a listoval v časopise. V podobných okamžicích by téměř... zapomněl... na okolní svět; a byl by... skoro... spokojený.

A zničehonic si člověk uvědomil, že v útulné místnosti sedí ještě někdo další; černá postava, jejíž tvář se matně vpíjela do temné tapety na zdi. Byl to Čtverec. Čtverec pokývnul hlavou. Červenec se tiše zvednul a nechal se odvést do dvora. Dvojice agentů procházela temnými chodbami prastarého šerosvěta, kde se kdysi dávno žilo, kde se smáli děti a kde se lidé milovali a říkali si všelijaká slova. V zapomenutých záhybech jinověrcova vědomí se zrodila slabá emoce. Byl to smutek?

"Při namátkové kontrole jsme ti naměřili zvýšenou cifru," konstatoval Čtverec. "Určitou... vnitřní... nerovnováhu. Nejdřív jsme to měli za chybu v algoritmu, avšak další kontrolní měření potvrdilo prvotní nález; nechápali jsme to... tato podivná, nevysvětlitelná, indicie pak zapříčinila dlouhý řetězec drobných testů a..."

"Dost," přerušil ho Červenec. "Nesejde už na podrobnostech. Zemřu zde na tomto dvoře. Tvou rukou. Ať zemřu v klidu a pokoji."

Krátká kapesní pistole zazpívala malé noční blues a jinověrcovo tělo se složilo na tvrdou zemi, a z posledních sil Červenec ještě uviděl, že skrz popraskané pásy betonu prorůstají drobné zelené výhonky, že dvůr začíná zarůstat trávou; usmál se nad tímto zjištěním a kdesi ve skrytém koutě utichajícího vědomí se na několik málo okamžiků zrodila další emoce. Bylo to veliké štěstí.