Po čase

blázínku, tohle sis zvorala
do nůše lepíme perníky
a trochu naivních přání
ty sis už vybrala
a cokoli lesklého nic neznamená
vzdala ses dopisů a přiznávám
chvíli mi z toho bylo špatně

ale na dnešek jsou kočičí hlavy čisté
já půjdu vzpřímená, neb musím k šikmé věži kostela
prostě tam půjdu a ať si ďábel sliní
ať si mi oslintá prsty a řekne hulalá

ač nejsem si vědoma
pořád trochu stíním a mžikám očima
jsem ztracená jen nejsem z těch
která by to přiznala

-

bože, jak můžeš netušit co všechno bych pro tebe zazdila
růžová blůza je kolíbkou pro oči
knoflíčky dotek poznání
drtí mě nemožnost, nikdy se nedotknu všední víly
zlomila bych ji v pase
a zavázala jazyk

aby neřekla jak moc mi zarmoutila dech
jak moc  mi chutnala
promiň, nechci být necudná

-

slůně tě zastíní - co na tom
dotkneme se společně jeho břicha
měkké až do výskání
nekřič mi do dlaní, žiješ sama sebe
svou dceru, své syny, já nic

nic - jen myšlenku - kyne do nebe
a kdosi mi zpívá před spaním
představy staví most a může být kdokoli

stín který nic nezazdí
stín který neví
jak se láska otáčí v tmu a poznání