Šumná monstra dávných dnů

       Sotvaže doplály první velké ohně a k zemi se v oblacích šedého prachu zřítila první ruina, z podvědomí přeživších humanoidů se vynořila záplava šumných monster dávných dnů. Předantické bestie vpochodovaly na světlo a po stoletích racionálna opět udávaly směr. A zběsilé lidské ornamenty pohlcovaly poušť, a v divé abstraktní koláži pokrývaly svět. A dávná rumiště, žhavá jezera, podzemní bunkry, děravé jeskyně, krátery i noční obloha; vše bylo nabito hustou emoční záplavou vřelých lidských citů a tužeb. A pokřivené bytosti hnané šumnými monstry se vzájemně milovaly, vraždily se a zotročovaly. A vše bylo v pořádku. Vše bylo, jak mělo.

       Ubohá pouštní vesnice ležela v nekonečné rovině umělé hmoty; v této nepravděpodobné symbolické krajině nemohla přežít žádná obyčejná bytost. Musel přijít výjimečný člověk, jenž zavelel ke stavbě nevzhledných chýší. A lidé, navzdory zdravému rozumu, vytrhávali ze země plastové desky a svařovali z nich fosforeskující chatrče a ochranné ploty. V centru osady byla zbudována těžební jáma, kam se obyvatelé spouštěli a v nezměrných hloubkách hledali cenné plasty, z nichž bylo možno extrahovat jedlé bílkoviny, proteiny a cukry. A člověk specialista se hrbil u chemického načiní a v záplavách žhavých jisker a zeleného dýmu měnil surové ingoty v jedlou řídkou kaši. Důvěryhodný člověk pak rozděloval porce a odháněl vychrtlé pařáty starých kopáčů, kteří už nedokázali natěžit denní normu.

       Do nočního ticha zazněl hvizd poplašné sirény. Kopáči i specialisté vyskočili z lůžek z rozležené plastoviny a utíkali k plotům; a vyzbrojeni krompáči, tyčemi a praky bušili do dravých droidů, kteří se zatoulali do širých plastových plání. Několik poblázněných strojů bylo mžikem zničeno a nečekaný nájezd byl u konce. Zbylé automaty se rozutekly po lesklé ploše plastové roviny. Nehybná mechanická tělíčka byla rozebrána na drobné součástky, a tyto drobné součástky si rozebrali specialisté. A specialisté se pokoušeli tuto neužitečnou kovovou směť dále rozložit na užitečné prvočinitele.

       Specialista stál u chemické klaviatury a důkladně rozleptával destičku plošného spoje. Zelená destička se prohnula v bolestivé spasmické křeči a na desku stolu odkápnula chvějící se bublinka hmoty. "Podivuhodné," vydechnul specialista, "přineste mi toho víc," řekl. "Víc droidí hmoty!" A kopáč zvaný Jikra šel ulovit droida. Plížil se pustou zářivou plání a shrben a s železným kyjem v křečovitě sevřené dlani sledoval stopy záhadných strojů. Kráčel pomalu a ztěžka a nervózně se rozhlížel po okolní pláni. Cítil se nesvůj, neboť ještě nikdy nestál tak daleko od stínu ochranných plotů. A kolébavým nejistým krokem přišel až na místo, kde končí horizont.

       Před Jikrou se otevřela úžasná svažující se krajina plna drobných výčnělků, ďolíků a nepopsatelných maličkostí čnějících ze země. Jikra s posvátnou bázní v oku slézal kopec a zastavoval se u každého detailu. Dlouze předlouze si prohlížel drát, jenž ležel na zemi, čouhající kus betonu, zrezavělou svorku a desítky dalších titěrností. Skoro každou malou věc očichával, ochutnával a ukládal do plastového pytle, jenž nesl na zádech. Poodešel pár stovek metrů od kopce a tupě mhouřil oči na hrbolatou popraskanou zem, zakopával, plazil se po čtyřech. Setmělo se a oči navyklé fosforeskující záři plastického domova neviděly téměř nic, jen Jikrovo oblečení svítilo slabým nezdravým světlem. Mladý kopáč si ustlal v mělké jámě a v hrůze přečkal noc.

       A konečně vysvitlo jakés takés matné světlo. Jikra vypil břečku z malého šálku a dále sledoval vyjeté droidí stopy. Robotí stezka ho zavedla k několika polorozpadlým ruinám obehnaným zbytky ostnatého pletiva. Mladík s kyjem v ruce se přikradl až k troskám a všimnul si, že droidí stopy se z někdejšího tábora nahusto rozjíždějí do všech směrů.

       Vnitřky budov byly vyčištěné, nezbylo tam nic než několik zrezlých tyčí, rozbitá pouta, kousky pletiva a podobné harampádí. Odkudsi zazněl zvuk těžkých kročejů a tiché hlasy; živí lidé! Jistě to nemohli být droidi! Jikra se skryl v troskách a nehnutě stražil uši. Muži zvolnili krok, tiše se přiblížili a vrhli se k úkrytu. Zazněla tupá rána a Jikra omdlel po zásahu elektroomračovače.

       "Tulák..." konstatoval muž.

       "Zdá se, že ho sem odvlekli droidi," řekl druhý člověk.

       "Vypadá nezdravě... bude k něčemu?" Muži pokývali lhostejně hlavou a naložili bezvládné Jikrovo tělo na malá nosítka, a pak šli pustou apokalyptickou krajinou a cestou si mladého kopáče zvědavě prohlíželi. Zírali na jeho bezzubé dásně, zubožené svaly, holou lebku a pokožku zbarvenou do modro-zelena. "V nejhorším... snad si ho vemou komedianti."

       Jikra konečně procitnul a seznal, že je spoután na nízkém samojízdném nosítku. Pokusil se se svými únosci promluvit. Marně. Používali cizí řeč. Cesta byla dlouhá a úmorná. Na horizontu se objevovaly nízké pokroucené stromy a řídké keře. Putování se obešlo beze slov.

       Na suché pěšině mezi dvěma drobnými kopci porostlými pichlavou travou zaznělo tiché bzučení strojů. Droidi zaútočili nečekaně a efektivně, ze všech možných stran. Než stačili muži tasit zbraně, byli znehybněni droidími paralyzéry, jejichž modro-zelená zář připomínala klid a mír plastické roviny, klid a mír domova.

       Všichni tři humanoidi, totiž Jikra i jeho únosci, byli svázáni a vlečeni po suché hrbolaté zemi. Vedoucí droid na ně upíral svá moudrá vševědoucí čidla a monotónním hlasem pravil: "Měli jste tu smůlu, vážení přátelé, že jste byli chyceni automatickými droidy společnosti Trinitron. Nyní budete odvlečeni do sběrného tábora, kde budete obslouženi lidskou obsluhou. Nemějte strach o své životy, vážení přátelé; stanete se otroky společnosti Trinitron."

       Únosci na sebe překvapeně pohlédli. "Trinitron už dávno neexistuje! Není!" Roboti však ničeho nedbali a dále se vláčeli s várkou nových otroků.

       Stroje je zavlekly do zřícenin starého tábora, kde se Jikra střetnul s únosci. Spoutaná trojice zůstala ležet v troskách a droidi se opět rozjeli kamsi za svými povinnostmi. Jikra si s oběma muži vyměnil dlouhý upřený pohled. A jako na povel se všichni tři začali zbavovat pout. Jikra se překulil ke starému kusu železa, zatímco únosci si vzájemně rozvazovali provazy. Mladý kopáč měl v závodu o život veliké štěstí, neboť léty zpuchřelá pouta praskla po prvním doteku zrezavělého kovu. Vyskočil na nohy a surovým kopancem omráčil jednoho z mužů. Druhý muž zůstal nehnutě ležet a tupě zíral na rozběsněného mladíka, v jehož moci se zničehonic ocitnul.

       Jikra se sklonil k omráčenému a uvážlivým řezem ostrého kousku skla mu proříznul hrdlo. A poté pevněji spoutal druhého únosce, postavil ho na nohy a táhnul ho domů k fosforeskujícímu kopci.

       "To je plastová poušť, ty pošuku," procedil muž. "Chceš tam zhebnout?"

       Po dlouhé a únavné cestě konečně uviděl obrys ochranných plotů. Do ticha zazněl výstražný signál a celá vesnice se sešla, aby Jikru přivítala. "Neulovil jsem droida, nesu však jiný dar!" zvolal a vystrčil před sebe spoutaného ubožáka, jenž mhouřil zkrvavené oči; zář okolních plastů mu poškozovala zrak.

       Specialisté se seběhli a důkladně zkoumali podivného humanoida s bílou kůží. "Snad... abychom zanechali zbytečného otálení a zkusili ho rozložit na užitečné prvočinitele," řekl nejvyšší specialista.

       Nejvyšší zaníceně improvizoval u chemické klaviatury a bledý humanoid se prohnul v bolestivé spasmické křeči. "Podivuhodné," vydechnul specialista, "přiveďte mi jich víc," řekl.