„Ty krávo, vletěl tam holub, se poseru!“ zavřeštěl cikán. Významně poklepal na bankomat, pak si poskočil z jedné nohy na druhou. Mával u toho flaškou, z níž se napil asi tak dvacetkrát během minuty. Za ním se šklebily dveře od veřejných hajzlíků, jednoho z chapadel metra, které kdosi zapomněl zavřít.

Zůstal jsem na to zírat.

Přidal se ke mně prodavač Nového prostoru – přidělená vesta mu byla malá a zarývala se do špeků na jeho panděru. Zrovna tak všeho nechal chlápek na vozíku, který den co den prodával slaměné figurky.

V bankomatu to zavrkalo.

Vycházelo to zevnitř? Totální nesmysl, opakoval jsem si, to jsou holubi z betonových říms, z vík od popelnic. Přesto jsem čekal, dokud si někdo nepřijde vybrat svoje úspory. Všichni jsme čekali.

K bankomatu nedůvěřivě přistoupila starší dáma v brýlích. Když se cikán stáhnul, zasunula kartu a namačkala PIN. Výběr stvrdila zeleným tlačítkem. V bankomatu píplo, ale dál nic. Po celé tři minuty, které se zdály být jako věčnost, dáma nevěřícně zírala na monitor a marně mačkala všemožná tlačítka.

„Vrkú, vrkú,“ zanotoval bankomat. Z díry pro peníze vyjel šedivý trus, který spadl dámě do klína. Dáma zařvala jako pavián ve smrtelném nebezpečí a vzala nohy na ramena.

Chechtali jsme se jeden přes druhého. Cikán se prohnul v pase, že málem lízal dlaždice. V tu chvíli mi došlo, že je po všem.

Prošel jsem kolem cikána a vyšlapal si schody k autobusové zastávce. Pokračoval jsem směrem za rodinou. Prodavač i chlápek na vozíku se vrátili k lákání svých zákazníků, cikán k rozeřvané tlupě u kašny, která nechala kolovat další flašku.