VERU

Veru je čtyřletá dcera Slávkova šéfa. Slávkův šéf je o patnáct let mladší ale navzájem se respektují. Neboť oba vědí. A vo vo vo tom to je. Prostě... Není to o tom co ti kdo řekne/namluví. Není to o tom co si svět přeje aby sis myslel. Není to o... Ale oni vědí. Šéf bere dceru do zaměstnání z donucení_ Ále však všichni víme jak to je_ Makej. Pot. Krev. A dělej co umíš a můžeš. Za každé situace. Že má manželka problém s druhým dítětem? Že potřebuješ volno? Že...? Nezajímá. Vezme ji na lékařskou prohlídku a pak s sebou do práce. No a tam musí fungovat jako šéf. A nemůže se při tom věnovat i dceři... I půjčuje ji na hlídání kde komu. Hodně toho vyzobala ZLATOHNĚDÁ. A posledně v pátek i Slávek. Přišli za ním a po chvilce šéf řiká: Můžu ti ji tady nějaký čas nechat? Pohlídáš ji? JASNĚ ŠÉFE! A přitom už mu v hlavě šrotovalo že už dávno neví jak VŮBEC BÝT! s takhle malým človíčkem...

A Veru řekne: Strejdo! Můžu tady z toho (tři palety na sobě) skákat dolů?! Jasně že jo! Nejde jí vyšplhat nahoru: Podáš mi ruku?! Jasně že jo! A skočí. A udělá přitom pukrle... Jak mi to šlo? Zeptá se jen tak mimochodem. P.E.R.F.E.K.T.N.Í.!!!  A tak skáče zas a zas. Jenže zábava pro takové dítě nevydrží na moc dlouho. A tak... Třeba? Chceš si kreslit? JO!!! Dává jí propisku a ona řiká: Umím se podepsat - chceš to vidět? JASNĚ ŽE CHCI!!! A opravdu napíše VERU. Hmmm... A potom kreslí... Postavičku. A když ji domaluje řekne: To jsi TY! 

A skutečně. Jako by si z oka vypadl.

První komu to dnes ukázal byla ZLATOHNĚDÁ. Řekla: Tá malučká je ale šikulka!

Druhý byl její táta. Řekl: Hmmm... Ta holka je čím dál tím lepší a lepší!

A já?

Tenhle obrázek si nechám.