Přitiskl se k topení, protože se chvěl v tom cizím domě osaměním. Spolehlivě hřálo. Když objal hubené žebroví, vzpomněl si na propadlý Mánin hrudníček, klučičí hrudníček rezaté Máni s kostěnými obroučkami na pihovatým nosíku, která na potkání byla cítit srstí mokrýho psa. Holka z ulice, holka pro všechny už řadu let. Kde vlastně Máňa furt ty psy brala? Vždycky když vyrostli, záhadně z jejího bytečku nad zeleninou zmizli.

Jednou i jeho, tehdy ještě puberťáka, Máňa k sobě pozvala. Bylo to na Silvestra. Venčila hubenýho vlčáčka a on byl venku zoufale sám. Péra na kanapi se propadla skoro až na lino a vedle v cimře vylo to štěně. Na stole měla mísu s ananasem a kiwi. Máňa, když bylo po všem, notně popíjela grog a vykládala, že ji vedoucí z krámu pod jejím bytem občas vyzve, aby si vybrala nějaký exotický kousek ovoce, hm. A jak ji druhej den bolí kostrč z tvrdýho stolu tam dole mezi bramborama.

Taky tenkrát hned zrána, na Novej rok od kolozubé Máni odešel. Jak to, že mu v noci nevadil ani puch psa, ani chybějící zuby?

Kdepak - Laura a Máňa, to je nebe a dudy… dudy, che!  Dnes Tibor sní o prsaté Lauře, oči toužebně zabořené do mobilu, tady ve svým prvním podnájmu, kde polovinu pokoje ozařuje lampička a polovinu skromného vybavení ukrývá tma. Laura, taková luxusní žena si jeho, proti ní ještě cucáka, přidala do přátel.

Popojížděl prstem dál a dál. Samá ženská. Z rodiny jen ségra Monika, co žije v Rakousku, na jediné fotce se synem Sebastiánem a malou Lolou. Dělala tam roky, že prej servírku a nakonec si ji vzal jeden štamgast. Ale fakany nechtěl, a tak je ještě před svatbou odvezla. Vyrůstali u nich, matka nejdřív frflala, ale časem si je osvojila. Osm nebo šest dětí, to zas takovej rozdíl nebyl.

Zatím nikdy nespal v místnosti sám. Sebastian a Lola leželi, dokud byli malí, dokonce na jedný posteli nohama proti sobě. Ráno je nosil jeho otec do školky a pak do školy. Prej se neříká nosil, ale vodil. My si ale mluvíme po svým, jak jsme zvyklí!

Náhle zbystřil a vymrštil tělo od topení, div se nepraštil o snížený strop. Přísahal by, že dole, v kuchyňce pod schody někdo přecházel. Teď, o půlnoci?

„Paní Musilová, jste to vy?“

Vyklonil trup ze svého pokoje. Schody. Pod nimi tma. Tma, kterou odmala nenáviděl. Stále jako by slyšel šramot či kroky, ale ani zaboha by neslezl dolů.

Rozklepal se. Došel k posteli a hmátl po mobilu.

MONIKO NĚKDO TU CHODÍ ZAVOLEJ HNED BYTNÉ ABY SEM PŘIŠLA. NEMÁM KREDIT.

Na druhé straně velkého domu o několika bytech začal zvonit telefon.