Slavnost světla

Jak potok, který nikde nepramení

jak kapradí, co kořeny žádné nemá,

jak oblázky, co bez duše jsou a nad než není,

jak malý skokan, ač bez hlasu, volá.

Snad pro ten pramen,

snad pro ty kořeny,

snad pro tu duši,

snad pro ten hlas...je to přece v každém z nás....

Jen otevřít oči a pomalu začít poznávat

s košatou jabloní ve větru zamávat....

pak plody její z vysoké trávy sesbírat

nechat jen jeden v koruně samotný vyčnívat.

Jen jeden samotný tak jako ty sám

tak dej se na cestu a hledej ten klíč...ať můžeš otevřít chrám.

Sbal si ty vzpomínky do jednoho ranečku

udělej uzlík, avšak ne ještě tečku...

Vydej se poutníku po cestách klikatých

mapu zahoď, tvůj cit a srdce povede tě na cestách tvých..

Jaký je však cíl té dlouhé pouti?

Já vím, na fantazii ty nejsi skoupý.

Potkat chtěl bys snad i sfingu a malého prince,

dej však pozor na rub i líc každé zatoulané mince.

Víš jen, nebo snad tušíš, že až tam na konci cesty

slavnost světla připravuje se pro pocestný.

To kouzlo barev a velký rej bude to radostný.

Tak rozlušti už hádanku ukrytého klíče od dnů, hodin a minut