Básně z popela

Noc Jedině láska je tak opojná, jak tato nádherná noc, jakou má vůbec člověk nad světem či nad sebou moc. Za zčernalým oknem noc, za ní stával kdysi, byl šedivý, teď jak měsíc za nocí plačící, žlutý vodojem zářící, je tichý jako ta hlučná samota svítících důlních obrů, jejich majestátnost halící se nocí, jako kmeny stoletých stromů. Z dolů v noci, jakoby přicházely, osudy zapomenutých vesnic, po kterých nezbylo ani to monstrózně malé nic, občas zacítím opojnou vůni, když vlak prudce brzdí, silnice utichá, jakoby za lůžko nabízela se noci pozdní. Noc putující ztuchlou mlhou, div se v ní neztratí, hluché ticho bez dechu, jak smutné to století, stromy si jen broukají své noční listnaté blues, hledím v bezednou oblohu, počítám kolik kol má velký vůz. Měsíc proplouvá se nad tím vším, doprovázen dvěmy světly nad horizontem, stojím za oknem a dechem svým si kreslím, jak strom s větrem bojuje, někdo se smrtí. Neusínání ve smutku Proč den znovu usíná, chrám - má duše - hoří, smrt si tiše zpívá, plamen křičí do mé duše prokletí. Proč den znovu odplouvá, katedrála - mé srdce - hoří, dívka si tiše zpívá, pramínek jejích vlasů hladí mou duši, hořím, padla v popel slza peřím zahalená. Stromy nabízejí své mnohoruké náručí, hladící kmen stromu pláču a kroky okolního porozumění doznívají v rákosí. Každý plátek květu je slza má, mé oči zračí se jako padlá rosa z rána, květy naděje klopí zrak před smutkem. Průhledné noty mého smutku skládají symfonii dnešní noci, můry se spalují ve světle svíčky, noc už líbá mou tvář, stále však neusínám, i když kolíbán na vlnách svého smutku únavou div neumírám. Vyvolávač deště Nebesa tyrkysová zahalte se zšedlou maskou lítosti. Nebesa tyrkysová zasejte zšedlý stín do luk, do korun stromů. Nebesa tyrkysová osvěžte zšedlý vzduch vůní dešťové vody. Nebesa tyrkysová pohlaďte zšedlou krajinu vánkem lehtivým. Nebesa tyrkysová oroste mou zšedlou tvář pramínky kapek dešťových. Nebesa tyrkysová smyjte z duše všech zšedlé vzpomínky. Nebesa tyrkysová vlijte naději do prasklin života. Nebesa tyrkysová obměkčete zšedlou zemi, na které klečím a volám milosrdný déšť. U jezera V naprosté tichosti se k jezeru přiblížil večer, hrál jsem si slovy na hladině klidného rozumu, v rukou mě hřál šálek čaje, hleděl jsem na kameny zšedlé mým stínem. Zčervenalé paprsky slunce políbily hladinu, která ševelila svými vlnkami o strunu mé radosti, svetr se ke mně chumlal, abychom nenastydli. Na hladinu pozvolna ulehal zšedlý stín večera a teplá zem usínala usínala pod pláštěm prvních hvězd. A já vzpomínal na dnešní nádherný den. Jarní polibek Nad krajinou Prolétl jen malinký Vzdech Země roztavila Svůj nedobitný Krunýř A vypustila První květy V podobě Nazelenalých výhonků. Ptáci se Nad ránem Rozestavěli se Do korun stromů, Aby doladili Svůj ranní orchestr. Voda se rozutekla Ze strání a hor Do koryt Řek a potoků Co smývají Ze sebe zimní chlad. Obloha se rozrostla O blankytnou modř Co šimrá nás na nose S prvními hřejivými Paprsky slunce, Abychom si kýchli. A přivítali tím, První jara polibek. Surrealistický obraz krajiny Slunce svítí do závějů…….. ……..a rozprostírá klid Kůže voní……. ……..a přínáší růži Zmatený pocit…… ………přepřahává pohledy Řeka letí…… ………rozervává duši Vítr hledá…… ………umírá na dně Pole si čaruje…… ………obrací listy Obloha se maluje…… ………čeká na stín Už jen podpis. Básně z popela Ze země pod rypadly Ubíhají na pásech A míří K cihlovým zdím Pod střechu úpravny, Tam projdou očistou, Drcením A tříděním. Rachot je provází, Občas i pracovní úraz, Když slétnou Z přepravního pásu, Odštěpky písmen Přistávají na břízách Pseudoparku. Pod semafory barev Projíždí robustná Auta, Aby si naložili Svojí fůru. Na druhé straně Soupravy nenasytných vagónů Otvírají svá hrdla, Aby lapily Do svých útrob Tuny milionů let. Občas vítr unese Útržky těch slov A rozprostírá je Na stromy, Na chodníky, Na počítače, Na hlavy. A mezitím vším, Píšu básně. Sladký déšť Když pozoruji jak stín se mi vpouští do očí, vím, že smutek přichází, zvedám své zšedlé oči, abych uzřel, co pro mne krása znamená, rozluštím, co napsáno je ve mracích a budu ten verš křičet do své duše. Úder hromu, strach? Ne, vážím si kouzel přírody, její hýčkání mne utěšuje a přináší radost. Klečím v dešti a obloha mi pláče do vlasů, vdechuji ten sladký šepot deště a mám radost. 21:30 Pod tichým polštářem hvězd Sklání se spánek nad jarem, Pod tichým polštářem hvězd, Sklání se matka nad dítkem. Pod tichým polštářem hvězd, Město si ševelí svými listy, Pod tichým polštářem hvězd, Stromy se hladí ve vlasech. Pod tichým polštářem hvězd, Louky si stelou v náručích, Pod tichým polštářem hvězd, Lampy si bzučí do uší. Pod tichým polštářem hvězd Se krásně přemýšlí.

---