Já potkan 2

Ha, supr, už zase vypad a noťas je tu jen pro mě… kdyby mě viděl, ten by koukal jak vyvoraná myš – ode mne to sedí, co. Naposled když jsem měl příležitost, tak byl ten prašivej laptop zavřenej a i když umím hodně, tak tohle fakt neotevřu a okousat jsem si to netroufnul. Teď to ale ten ňouma nechal otevřený, a že je to vypnutý. Žádnej problém, jsem přece potkan ne.

11. 06. 2008
0
0
486
Povídky

Já potkan

Zmého narození si toho moc nepamatuji, jen hromadu kamarádů, milou paní, co se o nás všechny starala a úžasné dva měsíce mého dětství. Pak ale přišel den, co obrátil můj život naruby. Ke konci února, knám přišel úplně cizí člověk. Naše panička mu postupně ukazovala všechny moje známé a dlouho se spolu bavili, pak nás pustila ven a někam odešla.

09. 05. 2007
1
1
609
Povídky

Neobyčejný příběh obyčejné popelnice

„Ahoj, já jsem tu novej, ve fabrice mi říkali Karlík a co Ty. “
Takhle se pokusil nový kontejner typu 1231 se zabudovaným čipem pro stav naplněnosti navázat hovor se starším společníkem, vedle kteréhož ho právě uložili znákladního vozu. Karlík 1231 byl právě dovezen na místo svého působiště, aby tak vystřídal svého dosluhujícího předchůdce, standartní kontejner na odpadky typu 1031 na 1100 litrů odpadu. Karlík ještě voněl desinfekčními prostředky a krásně se blyštěl novou barvou.

06. 06. 2006
3
1
746
Povídky

HU!!!

Je první jarní den, poslední sníh roztál už před týdnem a všude ze země nesměle vykukují první květiny a traviny, louky kol měst jsou celé žluté od květů podbělu a pampelišek, všude bzučí první otužilý hmyz a i ti ptáci nějak jakoby ožili. Včera byla kvidění první vlaštovka, jak si hledá staré hnízdo zloňského roku.
Je první jarní den a já zase sedím ve své kanceláři, to co se děje všude kolem měst, vlesích, na polích a loukách, vím spíš jen ze zpráv vtelevizi a internetu. Dokonce i zoken své kanceláře vidím pouze na dvůr naší mezinárodní korporace pro výrobu nejrůznějších náhdradních dílů do filtrovacích strojů všech druhů.

02. 06. 2006
1
0
746
Povídky

Napište mi

Bylo jednou jedno moc krásné a moc žadonivé děvčátko, které pořád chtělo něco napsat. Ale pořád nevědělo co, a tak chodilo světem a každého prosilo, aby mu něco napsal. Většina lidí byla zlá a ošklivá a buď děvčeti nic nenapsali, nebo jí rovnou poslali do p. A tak si děvče sedlo na kraj chodníku a plakalo a plakalo.

02. 06. 2006
0
0
659
Povídky
Nahoru