Písmák U potoka
Jsem zvíře, co bydlí se zvířaty,
ráno a večer je krmím za zavřenými vraty.
Počítám kolik kroků, mě dělí od ohrady
zapískám na koně a pak se vydám k potoku
Zpívejte
Zpívejte ptáci ze zahrady,
a rozsvěcejte stromů koruny,
učinte lahodným býti tady,
ať neuvadnem mezi lekníny.
Není mi nejlépe
Není mi nejlépe,
cítím se vyčpěle,
hlava mi duní
a v krku pálí mne,
Borovice
Svou sílu sála z půdy lesa,
aby se vznesla nad nebesa
a aby nad krajinou bdělo,
vysoké, štíhlé borovice tělo,
V hlubině
Někdy Ti rozumím, někdy Tvá slova mají smysl.
Vrávoráš, scházíš po schodech,
máš zatemněnou mysl,
čím víc jsi prázdný,
Odpolední
Vyprávěj, jak to bylo tenkrát,
když jsi zakrákal, až se mraky chvěly,
co oni věděly - to my nevěděli.
Náš poryv mládí dral se větvovím,
Oční kontakt
Mám strach ze svých očí ve vašich očích i v těch na stropě,
jako bych byla zvířetem, zakletým v lidském těle a přinucena proplétat se davy.
A jakoby mne vaše oči vyzývaly - k tanci či k boji, kdo ví.
A ten ustrašený vlk, co se mi kroutí v útrobách,
Rozpouštění
V hlavě mi roste vzdušný zámek,
v srci mne studí oceán,
v útrobách svíjí se černý zmatek,
patami Zemi nevnímám.
Z Pláně
Klečel mezi travinami, na suché ropraskané zemi a vítr vlál skrze jeho plášť. Měl zkormoucený výraz a z černých očí mu po líci stékala hořká slza. Pomalu kýval trupem, broukal a mručel a cítil se stále odevzdanější Pláni. Seděl na Větrné Pláni, uprostřed vesmíru, v krajině snů a čekal na svůj soudný den.
...
To strašné ticho vlka samotáře, který zabrousil do neobydlených skal a z útesu hledělna východ Slunce. Ty strašné sny vířivého poutníka. Ticho, to ticho umrtvilo ozvěnu; ticho, to ticho zmlklo v úsvitu. Žlutá tvář oněmělá tím tichem; ticho, to ticho vesmírné básně; ticho, to ticho vláčných, propastných hodin odvátých dnů a nevyřčených slov.
ORLU
Ať tak čí tak, je tento den již minulostí. Brouk, kterého jsem před hodinou zašlápla, mi
předpověděl stejný osud, jaký jsem mu připravila já svounohou. V jakém světě se zítra
probudíš. Jestli tě ještě naleznu,chci ti říct, že čas je neúprosný.
ORLU2
Kolikrát duch mi bezustání šeptal svá bezejmenná přání,
a nyní - hodiny půlnoc odbíjejí,
kolikrát z tvého dechu, běhal smrti mráz po zádech,
zauzlená v krvelačných zdech, ses vznesla o pár metrů výš,
ZRCADLO
Rozbij svůj obraz, uvidíš svět,
byl tu vždy,ale náhle je jasný, jak rysy tvé tváře rozpíjejí se
v mlze.
Anděl ani upír věčný svůj odraz neznají,
Byl jsi tu?
Můj netopýre z vápencových skal,
za soumraku oči rozvíráš,
na co ses kdysi vážně ptal,
teď mávnutím křídla odmítáš.
Requiem pro Ámose
Smrt vábně zapěla ti do ucha, a navždy odnesla s sebou do ticha,tam, kde teď tvoje srdce bije, tam nedohlédnou oči moje.
Daleko od křiku racků,vzdálen od vzedmutých vln, volám tě nocí bezustálých nářků,tvé tělo kryje černý drn.
Však lásku mojí neuhasí věky,jak svíce září nadějí,že naše duše jak dvě řeky,v deltě za obzorem se setkají.
Temple Sad
I'm too weak from thoughts about the death,
from my tears I built the Temple Sad.
All creatures, lost their power
are dying in highest tower.
Živá
Lstivá šelma,ďábel-
a tváří se jak anděl,
bez stopy strachu dech vám zmrazí,
že vmžiku jste před ní jak nazí.
Snění
Nad řekou hlasy andělů,skřeky bolesti bezkřídlých a žluté oči šerých sluhů,těch co se přimkli k Měsíci. Jen kroutí hlavou na porcelánových krcích.
Hudba pomluv a zaklínadel jim maří jejich chóry odepření.
Nad řekou myšlenek,v místě kde létají netopýři,ses sehnul pro poznání.
Dilema srdce
Kteréhosi dne či noci
láska vyplakala svoje oči
po smrti zatoužila
a tiše se jí poklonila
Smrt hvězdy
Po celé věky,miliony let,
kruhová výduť zvaná hvězda bez ustání žhne,
ramena světla její temnotu prostřelí,
jak černý plášť kalený šíp z oceli
Vlkům
Individualisté spojeni kouzlem,
samotáři v těsném sepjetí,
dva nezávislí v dobrovolném soužití - vlk a vlčice.
Dva šedí vyznavači Měsíce,
Deník
27. 7. sobota
Choulím se v koutě malé zablácené místnosti a žasnu.
Kolem mne právě prošel člověk.
Křeč
Z anděla strhnou bílou řízu,
ze stromů zaživa sají mízu
a na smrt posílají nevinné-
jen aby něco získali
Hledání svobody
Od Slunce východu do Slunce západu,
snažně tě prosím,hledej svou svobodu,
jež je jak přelet hejna vran,jak vítr v haluzích,
probuzená síla života,touha,jež nechce odumřít.
Má láska
Pro krásuZemě prodám duši,
ach,nešťastní,kdo neviděli,jak jí sluší
zeleň a modřa zlaté Slunce v dáli,
já ptám se- pro krásu je možné umřít zda-li.
Bůh žehnej
Bůh žehnej ratolestem všem,
dětem a kvítkům a šelmičkám,
co zavítali žít života sen,
tu jemnokrutou pohádku,