Písmák Usměj se
Denně sedá u forbesu
nemaje se za gemblera.
Malý útěk zdenních stresů.
. k velkým prohrám neúměra.
Prokletí umělci
Drzá pravda, sprostě ryzí,
upřímnost se nepodbízí.
Umělec se trochu mračí,
mně to ale k dojmu stačí.
Máma a já
Jedna druhou občas snese,
scházejí se u deprese.
Obě blond a nosy skoby,
jenom každá z jiné doby,
Krycí název: Kulový blesk
Svět v krabici od Chiquity
nadepsané rtěnkou Ztráty,
dvacet tři let, čtyři byty,
přesun s cílem: Domov pátý.
Dokonalá bouře
Zdá se mi, že nebe spadne,
svítí nocí, hvězdy žádné,
blesky, kresby deště vzlyků,
město spí zas silou zvyku
Pohlednice pro Dejvice
Nekonečno modrem slané
na útěku s každou vlnou,
horko vánkem obelhané…
A já s duší neúplnou.
Já sirotek
Nemáš dceru, nemám matku,
jedna druhé na oplátku
bezcitnosti důkaz plive,
tím víc - tím míň - jsme dál živé.
Dva švorc
Menu soli z dlaně lížu,
cukr došel, máku po dně,
hlad si zvykl, mám jen žížu,
vody zatím teče hodně.
Une fille de bonne famille
Hravé vlasy místo šatů
v neonovém světle stínu,
s citem roste výše platu
snoubenky snů na hodinu.
Sama (se) sebou
Marně tápu po pocitu
- hlasu, vrásce, díře v botě.
Kráčím němá světem třpytu,
žiju a sním o životě,
Sama neusnu
Snivé ráno polštářů
probuzením rozpářu,
půl samoty matrace
spletu hladce, obrace,
Ochočená
Jsem heboučká seňorita
do tvé pleti navždy vrytá,
posmutněle vzteklá,
ráda bych ti řekla
Moje doma
Místo vrabců netopýři,
činžovní dům, Praha 4,
jeden roh by byl jak druhý,
nebýt sprejů barev duhy,
(Bylo) Nebylo
Hrajeme si na pikolu,
dobrovolně oba slepí,
každý víc sám nežli spolu,
na mozaiku sbírám střepy
Duše bez duše
Pozvání se neodmítá,
koncert tvých snů křehké slávy,
od teď už jsi realita,
dřív jen obraz z mojí hlavy.
Vynález těla
Déšť mi prší čelem z hlavy
v kapkách rtuti po zklamání,
máčí vlasy žluté trávy,
z nich se snáší do mých dlaní,
Hraju ti
Tepy promlčených věků
kreslí po zdech bez doteku
světlem stínů jezer vlny,
prázdných židlí sál tak plný,
Rok života
Včera večer řekl jsi mi:
Život má podobu roku.
Z dětství jara k smrti zimy…
Kolik zbývá ujít kroků.
Príma rýma
Zimní večer v městském shonu
za mým oknem, jako vždycky,
já ze sáčku od bonbonů
saju mentol krystalický.
Nirvána v mém srdci
Vůbec nic ti nezazlívám,
všechno chápu, tebou zpívám,
po tvém boku hlasitě
vstříc světu, co asi tě
Nezapadám
Davy očí shodně kráčí,
já zůstávám sebou radši.
Na cestě do nikam
snů plná paleta,
Vítej
Z neděle krok do pondělí,
třicátého března, loni,
jsme tu spolu, ač nás dělí
chvíle, co tak toužím po ní,
Pro jednu malou velkou holku
V modrém šeru seděla jsem,
zdála se mi právě, když
z telefonu dívčím hlasem
ozvalo se její "spíš. ".
Kamarád čert
Co mi vlastně zbyde,
až všichni ti lidé
zde, na konci duhy,
jeden jako druhý,
Suvenýr
Sedm hodin pryč,
Karlův most,
stánky samý kýč,
davy lidí odjinud,
Pro peníze
Krok posledních tramvají
brázdí město spící,
stíny snadno schovají
mladou kajícnici.
Malý a velký prstýnek
V dlani mám halíře
vysněné radosti,
nevěsta poražená,
holčička, mladá žena,
Psíma očima
Než má kůže zmizí v zemi,
žádný z nás psů nezůstane,
snažně prosím, odpusťte mi
moje chyby, vzácný pane.
Potkat a minout
Kdo jsem já, kdo jsi ty,
rozměnit život na vteřiny,
potkat či minout náhodu,
na všechny mé pocity
Stříhám si vlasy
V každém střepu osamělá,
sto mých já, však nikdy celá,
v těle mém spí černé stíny,
křičím, pláču bez příčiny,
Na zastávce po dešti
Na nájem střádám do obálky,
jsem člověk tichý, snad až skoro krotký,
zatímco tolik toužím…
…smět hladit rozmazané dálky
Potom
Pár bodláků na korále,
bílé rty dnem okoralé,
utichám pod blůzou hebkou
s ozvěnami vlajky s lebkou,
Nevinná
Spící zvony městských věží
půlnoc řece šeptají,
křehké kroky na nábřeží
vyšly si ven potají.
Smutné jaro jedné dcery
Mraky jako mléčná pěna,
modří nebe polapena,
jaro téměř dokonalé,
nemít jedno smutné ALE
Černá kočka
Zamčeným domem zní pomalé kroky,
jen černá kočka už nemá proč žít,
slunce sem nesvítí po celé roky,
jen vzlyky kočičí ruší ten klid.
Sen o smrti
Až dojdu do posledních vrátek,
kde končí cit a všechna slova,
nechám se přetočit na začátek
a budu žít - ale líp a znova.
Čarodějnice
Mé slabé tělo se svraštilo
v křeči lítosti a nepochopení.
V očích mě pálil pohled
na bezstarostné jaro
Něco, o čem se nikdy nedozvíš
Po ztichlé chodbě
se rozléhá
dvojí klapot bot.
Jeden z nich patří