Zdi

Byla jsem za zdmi, které v běžném životě zdravého člověka mineme. Rozhlížela jsem se po krásném, pro děti vyzdobeném, prostředí a cítila pach dezinfekce, bolesti a strachu. Čím si malé děti zaslouží poranění mozku, řezy v hlavě. Čím si zaslouží bolest?

Položila jsem tašku vedle postele a očima přelétla po mladé slečně. Byla schoulená na posteli a za očima měla svůj svět bez bolesti a utrpení. Vedle její postele stál muž a starostlivě ji držel za ruku. Tvář pokrytou vráskami, které prohluboval strach o dceru. V očích měl naději a kolem něho poletovala bezmezná láska. Podíval se mi do očí a byl ve chvíli mé skleslosti se mnou. Usmála jsem se, pozdravila a odešla.

Hladila jsem ji po vlasech, když s dávením zvracela. Bylo to to nejmenší, co jsem mohla udělat. V mysli mi vytanula slova Lévinase: „Je to nějaký příkaz a zákaz. Zákaz: zabít druhého. Příkaz: Nenechat ho umírat o samotě.“ Měla jsem vztek. Vztek z toho, jak můžou nechat trpícího člověka o samotě. Člověka, který nezmůže nic. A lékaři si s ním hážou jak s horkým bramborem a řvou: „Nepanikařte.“ Neměla čas panikařit, protože mezi dávením byla podrobena bolesti.

Přijeli jsme na pokoj a pán tam stále seděl. Znovu se usmál. Já, ona i on jsme se usmáli také. Bylo to uvolnění.

Po pár dnech jsem muže s velkým M potkala na schodech. S úsměvem jsme se pozdravili. Obdivuji ho, co vydrží. V tom jediném pozdravu jakoby bylo řečeno, že jsme spolu. Při odchodu jsem pozorovala, jak svou 16ctiletou dceru vede k záchodům. Jak jí pomáhá chodit. Jakou jí je oporou. A mě došlo, že láska se nedá dělit.