Střepy

Ještě mi chvilku postůj

takhle

s tou modrou žilkou na čele

a já pod košilí

po těle

si budu kreslit obrázky.

Noc uspí sovu na rameni –

Pojďme Ti dělat dobře bez lásky!

Po stěnách směrem k obratníku,

stéká žal,

v srdci jak v nitru Titanicu

karneval,

             křik,

                   tiché ledy.

Chtěl jsi mi, milý, ukázat?

Ukazuj, naposledy!

Ve vlasech hádci ovinou

            prstýnek na malíčku,

vyženem prsty pastvinou

z kopečků do ďolíčku.

Tak to máš raději,

            človíčka

povij mi z nadějí,

slovíčka

Mazliku, kurvičko, Jediná,

maličká,

andělíčku ...

Rozevři, milý, zápisník,

spirály na kolenou,

doprostřed vepiš slova,

co šeptá dívce v saních

viola cikánova,

ohřejem uhle v dlaních

Da capo al Fine, znova

vzdechy Tvé    a moje ticho na nich.

Proudíš mi do ucha a uchem ven,

vzduchem plují sloni z organtýnu,

                        jen pro mě

                        něžný chlapec odveden,

na ňadrech laskám svoji vinu,

na očích šupinaté klapky,

jsem tady ...

           nejsem ...

                        v domě

kudlančí sametové tlapky,

schovej mě! zvenčí, pod peřinu!

schovej! než přijdou si i pro mě!

Noc nás trochu vyvrátila z pantů,

stíráš stopy ze sklenice,

víno,

vyčítáš mi ... Kubu. Honzu. Frantu.

Tisíc mužů čarokrásné kostelnice.

                        Žádnému z nich

                        nehodila klíč.

Povídej, jak byl jsi v noci mimo,

jak nechtěls

zase

přijít ke mně

pryč.

Zapomněl jsi, lásko, že jsem balerína,

prolezu i stovkou zlatých obručí,

s trochou svojí hadí šminky pod očima

prosmýknu se, kudy si jen poručíš.

Má to ale háček, hák až pod hladinu,

zakovaná v poutech, ve Tvém náručí:

až mi hodíš zlatý klíček na kladinu,

myslíš, že ti moje srdce zaručí?