Co má krása společného s láskou ?

Možná jsem vás názvem spíš zmátl. Krása, o které chci psát, nemá nic společného s nějakou líbivostí nebo nádherou. Není to vlastnost ani měřítko. Je to spíš pocit, jakýsi duševní stav, ne-li přímo „stav duše“. Stejně tak ten, kdo chápe lásku jako sled chemických reakcí kdesi v mozku, nemusí číst dál. Termíny jsou to převzaté z části od F. M. Dostojevského, Vladimíra Suchánka (a z pravoslavného prostředí vůbec), z části se bude jednat o moje vlastní interpretace těchto a jiných slov. Publikuju tuto stať jako Diskusi právě proto, že bych si tyhle věci chtěl na základě vašich názorů více ujasnit.

Nevím, co je krása. Možná že je to to, čemu mnoho lidí říká štěstí. Snad je to opravdu jen příjemný pocit, který na člověka působí přibližně stejně jako ostatní příjemné pocity, ale s tím rozdílem, že je (většinou) trvalejší. Nevím také, kde se vlastně bere. Pocity po užití alkoholu, nikotinu, kofeinu a vůbec všech drog, lehkých i tvrdých, stejně jako orgasmus nebo pocit úlevy (vyplavování endorfinů) jsou vlastně chemické a jiné reakce, probíhající v mozku (zjednodušeně řečeno). Můžeme předpokládat, kdy se dostaví a jak budou probíhat. Krása ale vzniká nepozorovaně a stejně nekontrolovatelně uniká. Trvá několik dní, měsíců, let, anebo jen okamžik. Můžeme ji pociťovat v různé intenzitě. Jakoby nebyla nijak závislá na lidském těle. Přiznám to rovnou : krása je podle mě čistě duševní (respektive duchovní) záležitost. To ale neznamená, že se objevuje jen u lidí, kteří si myslí, že žijí duchovním či duchaplným životem. Ti nejkrásnější lidé často nebývají vzdělaní ani věřící. Proč píšu o krásných lidech ? Touto cestou se k významu pojmu krása snad můžeme dostat blíž.

Kdo mi připadá krásný ? Například těhotná žena, která se nemůže dočkat na své miminko. Vlastně vůbec všichni rodiče, obětující se pro své děti. Nebo starý člověk, trpělivě snášející svůj úděl. Mladík, který před několika lety přišel o nohy - přesto se ale směje, je smířený. Paní, co komusi na cosi půjčila a nechtěla pak peníze zpátky – bez přetvářky a pózy, opravdu od té doby nepomyslela na to, že by je vymáhala zpět a snad by jí ani nevadilo, kdyby si je onen dotyčný nechal. Anebo prostě jen dva zamilovaní. Myslím, že krása je právě to, co tito lidé cítí. Nebo je to to, co cítíme my při pohledu na ně ?

Nebo jinak : O čem to vlastně mluvíme, když řekneme, že jsme to či ono udělali pro „dobrý pocit“ ? Udělali jsme to proto, abychom pocítily krásu ? Nejsem si jistý. Krása totiž nejde přivolat tím, že uděláme nějaký dobrý skutek. Jak je možné, že některé lidi například působení v charitě těší a dokonce jejich život naplňuje smyslem, kdežto jiné ne ? Dle mého názoru jde totiž o upřímnost a nesobeckost. Nebál bych se ani slova pokora. Pokud někdo dělá něco takového z nějaké pózy nebo z donucení, krásu nepocítí. Když to ale dělá vše z prosté lásky, bude krásou „odměněn“. Ano, tak to je - jde vlastně především o lásku. Lásku nesobeckou a upřímnou, pokornou, bez nároků na zisk hmotný či citový. Ziskem je právě naplňující a (dokud se situace nezmění) nekončící krása. Získává ji ale jen ten, kdo ji vlastně nechce – ten, kdo po svém vlastním štěstí netouží (nebo aspoň ne v první řadě). Je nějaká spojitost s mou domněnkou, že pocit zamilovanosti slábne s tím, jak (si) na „milovanou“ osobu vytváříme větší a větší nároky ? Dle mého názoru totiž krása má s tím, čemu říkáme zamilovanost, mnoho co dočinění. Jak je možné, že některé (nesobecké) platonické lásky vydrží tak dlouho ? Proč se naopak někteří lidé kvůli nešťastné lásce zabíjejí ? Je to tím, že sice milují, ale sobecky – tak sobecky, že dokáží ublížit nejen sobě, ale i své rodině a dokonce tomu, kdo tolik milují ? Nechci tím nikoho urazit. Jestli se již stalo, tak odpusťte. U sebevraždy ale ještě zůstanu.

Proč se zabíjejí lidé, kteří zdánlivě mají všechno ? Chybí jim krása ? Proč se jiní nezabíjejí, i když je jejich situace podle měřítek ostatních lidí nesnesitelná ? Proč některé lidi pohled na krásného člověka rozčiluje ? Proč tolik lidí touží po drogách a sexu ? Jsou to krátkodobé náhražky krásy ? Je člověk stvořen tak, aby měl potřebu cítit krásu ? Vladimír Suchánek definuje krásu jako „věrohodný pocit ze své vlastní existence“. Pocit spokojenosti ze svého života. Pocit, že vše je v pořádku. Že vše má smysl. Myslí tím snad jen naivitu ? Když v Evangeliích Kristus přeje lidem pokoj, přeje jim krásu ?

Krása je tedy jakási odměna za nesobeckou lásku. Nebo je to spíš něco úplně jiného ? Je to ona láska sama ? Krása jako projev lásky. A co je vlastně láska ? Evald Schorm říkal, že „láska je schopnost myslet na druhé.“ Vladimír Suchánek má jasno : krása = láska = Bůh. Že by byla krása (= láska) jakýmsi stupněm Boží přítomnosti v člověku ? Podle pravoslavného učení je láska (= krása) jednou z Božích energií, které Boha vlastně tvoří.

Nebo je krása jen pouhá psychická vyrovnanost ? To už jsme zase u chemikálií v mozku.

Dostal jsem se v úvahách dál, než jsem chtěl. Zamýšlel jsem jenom nadhodit jakýsi okruh témat pro tuto diskusi. Nechci nic řešit ani se snažit o nějaký morální apel. To vše už nechám na vás.

Na závěr už jen poslední zamyšlení nad citátem Alberta Camuse -

„Bolest nás posunuje, radost nás chrání.“

Myslel tou radostí účinky vyplavených endorfinů, anebo, aniž o tom věděl, mluvil o kráse ? A co myslel kníže Myškin tím, že „krása spasí svět“ ?

(A co na to Jan Tleskač ?)

:-)