Stmíváníčko

Léto   oplétané
pavučinou sladkých satyrů
se svléklo,
pod kaštanem,
vystrčilo drápky z kašmíru
... a seklo,
nebi po krku !

                                                                               Touha choulila se v planém jablku,
                                                                               jak stíny panen
                                                                               v černé noci,
                                                                               laskominy trávou rozsypané

Ouha!
Víte, pane,
plavba byla pro dva asi tuze dlouhá,
kompas nad pasem mám po zásluze přesný,
můj svět, to je člun - a ne vždy vodotěsný.
Sním
           ... a na přídi
klimbá stařík co ,to všechno zařídí',
stále na pozoru, staletý,
z moře na obzoru prší komety

                                                                               a dámy s psíky
                                                                               na hedvábných nitích
                                                                               klábosí
                                                                               a rtíky krabatí,
                                                                               jak je to přetěžké, to žití,
                                                                               plandáme si světem,
                                                                               bosí, nahatí,
                                                                               no jenom pomyslete...

Jděte!    Já ulétám.
A nepametám...
na špásování s časem,
na tu psinu,
kdy dřel mi dlaně novým kostitřasem,
věrný na vteřinu.
Vše mizí,
              v oka mžení
země sklízí zbraně po létu,
jen snění
                          a pod kaštanem,
kus drápku v rudohnědém sametu.