Půlnoční

„Mámo! V ledničce už není ani kousek piva!“

„Nech pivo pivem, táto, a pojď si poslechnout televizi. Dávají tu novou písničku od Neckáře.“

„No jo, porád. To je on? Vašek? Doktor Dam-di-dam? Myslel jsem, že už umřel.“

„Neblázni. Vidíš přece, že žije.“

„Seš si jistá? Jak ho tak pozoruju... Je nějakej tlustej, ne?“

„No jo, to má z toho, že byl dlouho nemocnej.“

„A mně říkáš, že to mám z piva! A že furt sedím u televize. Hele, von taky jenom sedí. Akorát hejbá hlavou, jako ta soška co máme na kredenci.“

„A víš, že jo? Vážně připomíná toho bůžka.“

„Z Velhartic?“

„Povídám bůžka, ne Buška! Ty myslíš jenom na ten chlast! Kultura tě nezajímá.“

„Ale zajímá. Vidíš přece, že koukám. No, není to špatné. Jenom takové unylé, jakési.“

„Vono je to prej z nějakýho nádražáckýho filmu. O vlacích a tak.“

„Aha. A že ten vlak jede zrovna přes Lovosice. Mohla by ses podívat do programu, v kolik hodin ta písnička končí?“

„No ty seš výbornej! Nejdřív Velhartice, pak hned Lovosice, co přijde teď?“

„Krušovice! Hele, mámo, já si zaskočím na jedno, jo? Neboj, konec ještě stihnu.“

„Žádný Krušovice! Idol našeho mládí tady tak krásně, dojemně... No, teď sice píská, ale počkej, jak to v další sloce rozbalí!“

„Stojím v prázdném kostele, hvězdy nade mnou... Řeknu ti, mámo, že ten cajdák by skvěle posloužil astronomům jako názornej příklad velikosti vesmíru. Při jejím poslechu každej snadno pochopí, že něco nekonečnýho se může ještě rozpínat.“

„Cyniku! Víš ty, co všechno si musel chudák Vašek vytrpět? Sem ti to o něm četla nedávno v Blesku, ne?“

„No dobře, uznávám. Ale proč tím musím trpět i já? Alelůja, alelůůůja, to bude trvat do aleluja. Bože, já už to snad z hlavy nikdy nedostanu! Alelůja, jdu to rozchodit! Ale lů... Ale ju... Hergot! Ale s večeří na mě nečekej, dám si Na Růžku utopence. Čau!

Alelůja, alelůůůja...“