CESTA AUTOBUSEM II.

Někdy je cestování s mým synem dost na hraně. Naštěstí nás řidiči autobusu i většina cestujících na této lince už znají a jsou dost tolerantní.

Vidím ty plamínky, co ti hrají v očích. To bude cesta domů, uf. Zase budeš v autobusu zkoušet, co vydržím. Ale máš smůlu, začínám být dost odolná. Mám dobrý trénink. Vozím v jiné dny jednoho, který by lidem lezl asi i po hlavách. Tedy, kdybych ho neuhlídala. Tak si mě klidně provokuj. Houkej. Směj se nahlas. Tleskej. (Trošku přeci jen uber). Kývej celou sedačkou, nadskakuj. (Ale méně radostně, kdyby to šlo). Vykřikuj ,,táta.“ (Ale nemusí tě slyšet celý autobus). Tak už přestaň, nebo nás řidič vyhodí. Podívej se na ty chudáky cestující, jak se tě lekají. Ale už fakt dost! Ne, nebudu s tebou tady teď blbnout a dělat srandičky. Až doma. A už jsme na kraji Plzně. Ještě přejet celé město a vítá nás nádraží. Tam na perónu čeká moje záchrana, fyzická a morální podpora. Táta a manžel v jedné osobě. Zase jedna hodinová cesta autobusem, která proběhla docela v klidu....

---