JEN CIZÍ PANÍ...? II

,,Moje manželka dnes ráno ve dvě hodiny padesát minut zemřela.“ Říkal to tak, jako kdyby dvě padesát byl nejpodstatnější údaj na celém sdělení. Asi se téměř každý chytne nějakého detailu, který zastíní na moment daný fakt. Pomáhá to překlenout nevyhnutelnou bolest hrnoucí se do hlasu a do očí. -,,zemřela VE DVĚ PADESÁT“ Ne: ,,ve dvě padesát ZEMŘELA“ Vlastně i já se slovu úmrtí snažím vyhnout. Můj předešlý příběh ,,Jen cizí paní...?“ byl jen smyšlenou předzvěstí dnešní smutné skutečnosti. Přitom to byla jen náhoda, která mě k němu přivedla a stala jsem se tak opravdu přímým svědkem jeho žalu. O úmrtí jeho paní bych se pravděpodobně dověděla jen z meilové zprávy od vedoucí organizace. Byl by rozeslán všem, které o ni pečovaly. Vím, že to nebyla jen náhoda. Vždyť jsem si to vlastně ,,předepsala.“ Cestou domů jsem přemýšlela o náhodách, které člověka v životě potkávají. Smutek, který se vkrádal i do mého rozpoložení, pomalu zůstával kdesi za mnou. Opustila jsem jeden uplakaný neúplný domov a vrátila se do svého klidného a zatím celistvého. Právě teď celým mým člověkem zní věta: ,,Člověk si musí vážit každé prožité chvíle se svými blízkými.“ Budu se snažit dostát její pravdivosti a doufat, že času potrvá dlouho, než ji promění zase v obvyklé klišé.

---