stranou

když jsme tudy šli naposled
i když to neni daleko
nevydrželi jsme to
a já se u interpolu
zřítil do sněhu a ty
do mýho vyhřátýho
kabátu

jeden obr
jeden kabát
a někde zahrabanej
jeden prťous

teď je léto
přesněji řečeno
několik let
a ty
jestli to správně chápu
máš dítě
který neni moje
(to naše se podle všeho
ztratilo ve tvejch zákoutích
podobně
jako jsem se
i když radostně
ztrácel sám)

viděl jsem spoustu věcí
- tak to totiž funguje
pošukům zablouděnejm
v čase i prostoru
se nezbývá než koukat

stát v dešti
co nekončí
a koukat.

viděl jsem spoustu věcí
o kterejch bych měl mluvit
ale nebudu

(muž dvacátýho prvního století,
to určitě)

i tys kolem mě jednou prošla
a já nevěděl co mám dělat
tak jsem se usmál.

v ten moment jsem samozřejmě
chtěl dělat na tisíc jinejch věcí
vlastně asi všechno
krom úsměvu

ale už se to stalo
už sem se usmál
a tak jsem se usmíval na tebe a na všechno co se kolem tebe
děje a na moje město i oblíbenou hospodu usmál jsem se na vltavu
a na mánes a usmál jsem se
nějak mimo fyzikální zákony o cestování světla
na sebe