,,POSTAVIČKY DO DŽEZU"

Byl to jen takový moment, takový situační humor, který se možná nedá dobře přenést...Měla jsem teď ve psaní pauzu a nějak se začít musí.

Seděl na lavičce v autobusové zastávce. Kýval se celým tělem dopředu a zpět. Bundu měl vytaženou nahoru přes hlavu tak, že mu zakrývala celý obličej. Z poodhaleného břicha nešlo přehlédnout vyčuhující okraj plenkových kalhotek. Občas velmi hlasitě tleskl rukama a přitrouble se tomu zasmál. Vlastně spíš zařehtal. Úžasný pohled na mého dospělého nestandartního syna! Nenápadně se začal sunout z lavičky k zemi. Je to jeho oblíbená pozice, ve dřepu se mu lépe tleská. Tento nápad jsem mu však rozmluvila a celou situaci ,,vylepšila" slovy: ,,Zůstaň sedět, jsi přeci dospělý rozumný muž. Chovej se jako normální!" Tyto a podobné věty používám častěji, většinou s nepatrným humorným nádechem. Přesto mě v tu chvíli kolega obdařil nevěřícným pohledem. Aby i on dodal svému údivu jistou dávku ironie, jeho pohled okatě klouzal ze mne na syna a zpátky. Bylo jasné, že slovo ,,normálnost" v této chvíli pozbývalo jakéhokoliv smyslu. ,,Vždyť jsem řekla JAKO normální" - s omluvným úsměvem na tváři jsem doplnila svůj výrok. A v ten moment jsme oba vyprskli smíchem. Klient, který byl na cestování přidělen do jeho péče, si všiml právě přijíždějícího autobusu a začal nás na tento fakt velmi infantilně upozorňovat. Nastoupili jsme a pozdravili se s dalšími cestujícími na stejné trase. Už nás znají, takže máme cestu na zadní sedadla otevřenou. Pouští nás tam rádi, protože vědí, že odtamtud je přeci jen méně slyšet námi vytvářený hluk. Zase jeden pracovní den za námi. Poslední kapky humoru ze zastávky se s námi vezly i v autobuse. Není lepší uvolňující lék po dlouhém únavném dni, než trocha smíchu.

---