O človíčka víc

V New Yorku, v ulici, co ji jen tak nenajdeš, v suterénu domu s požárním schodištěm je jazzový klub. Takový, co si nevymyslíš. Hrají tam černoši, je to mimořádný ansámbl, zpěvák má hlas jako tmavomodrý samet, můžeš pít víno nebo heineken a nenápadně pozorovat intelektuálky u vedlejšího stolku, lesbičky z nedaleké univerzity, jak se drží za ruce a zadky zaraženými do křesel lehce pohupují. Když se na ně budeš dívat dlouho, jako že budeš, vynadají ti, anebo tě požádají, abys s nimi odešel. A tak odejdete do jejich bytu v třicátém podlaží mrakodrapu, z okna budete pozorovat oceán, nekonečně temný a krásný, jak do něj padají světla, poslouchat lounge a povídat si o Deleuzovi a psychoanalýze. Požádají tě, abys jedné z nich udělal dítě. Pak si obě sundají trička, ale kalhotky jen jedna – Jamajka. Otočí se, poklekne a padne na lokty. A zadívá se na tebe tmavým okem své zadnice podobně lačně, jako ses díval ty v klubu. Na nic už nebudeš myslet ani čekat. A za devět měsíců bude v New Yorku o jednoho človíčka víc. A ty o tom nebudeš vědět nic.

A pak zas naopak

Ty zrovna vstáváš a na opačné straně světa někdo jde spát. Zatímco si dáváš jahodové vločky s pěnou, tam někde na opačné straně světa se v tichém usebrání někdo obrací k andělům. A zatímco pospícháš do práce a srdce ti tluče o překot, to jeho už sípe únavou jak oslík v poušti. Zanedlouho všechno bude zas naopak.

Poslední bitva rána

Tramvaj č. 6. V osm devatenáct ještě poloprázdná, v osm dvacetdevět už z Letné vyjíždí beznadějně plná. Ráno se bojuje o každou píď času, o prostých deset minut se v peřinách svádí bitva s budíkem, aby pak na ruinách spánku zavlál sladký prapor snu. A co se v posledních deseti minutách zdálo vám?

Náměstí s pomeranči

Jede mrazivým ránem, od řeky vanou ledy, nebe je dlouhý průzor k Antarktidě. A ona přesto jede na Kubánské náměstí a bude tam tak za půl hodiny. Tramvaj č. 6. Na konci trasy stojí domy s velikými žaluziemi proti prudkému slunci, kolem nich svítí ze stromů pomeranče, muži před vchody hrají karty, kouří cigarila a pijí rum, z kavárny vyhrává hudba, ženské tančí a když se napijí rumu, trochu z toho i jančí. Nebe tam je pro slunce a člověk pro písničky. Plná lidí v zimnících a s ovčími šálami právě tam jede tramvaj č. 6. A nikdo z těch lidí až tam nedojede.

Útok mateřským mlékem?

V německém městě žena postříkala revizora mateřským mlékem, informují noviny. Místo cestovního dokladu vytáhla prs a spustila mléčný povyk. O reakci revizora zpráva mlčí a důvody ženy vysvětluje stereotypně. Možná ale nešlo o snahu černé pasažérky zahnat revizora, nýbrž o čin nanejvýš ideologický: snad mu tak chtěla připomenout, že i on byl kojen a že by měl chovat úctu k sladkému, ale i bolavému období ženy, v němž je přípustné zapomínat na lístek.