Plevel

Dívám se do zrcadla a nepoznávám tvář, na kterou se dívám. 

Je na ní znát zub času. 

Nechápu, jak jsem přežil všechny ty roky, výzvy a nepřízeň osudu. 

Nechápu, jak jsem mohl každý den bojovat s vlastními myšlenkami. 

Jak jsem mohl cítit každou nečistotu na kůži. 

Jak jsem mohl vše dělat třikrát a neustále se bát podívat z okna na skutečný svět. 

Ale teď jsem tady s tebou a musím konstatovat, že ani tak se nic moc nemění. 

Nedokážu si tě pustit blíž k tělu. 

Nemůžu! 

V tom bude zakopaný pes našich neshod. 

Neumím se nebát. 

Neumím nebýt v křeči. 

Jasně, že mám prášky, ale ty utlumí vše, to dobrý i to špatný, ale to špatný má silnější hlas, takže je víc slyšet. 

Cesta ke mně je zarostlá plevelem. 

Můžeš ho zkusit zdolat, jenže roste moc rychle, přímo z mého nitra. 

Nikdy mě přes něj neuvidíš, tak jak mě bůh stvořil…, i když bych moc chtěl.