Patnácté zastavení

Patnácté zastavení

Je čtrnáct zastavení cestou na horu Petřín. Velké vyprávění o čtrnácti momentech z dramatického příběhu Kristova konce a nového začátku. U některých hořela svíčka, u jiných ne. U některých si lidé četli z bible, modlili se, tiše rozprávěli, u jiných pili kávu z mopedu vybaveného kávovarem. U některých bylo ticho, jaké je v poušti, v hrobě anebo ve městě uvrženém do karantény, u jiných vyhrávala hudba, vulgární jako dav provázející odsouzence k smrti. Svítilo slunce a dole na svazích obrácených k Jeruzalému kvetly stromy a v jejich korunách zpívali ptáci, jako by nespravedlnost, násilí, utrpení byla jen slova z jiného světa. Je čtrnáct zastavení cestou na horu Petřín. A patnácté, docela smyšlené, mohla by být zvěst jara, podobná radostné zvěsti Nového zákona: květy stromů a zpěv ptáků nespravedlnost, násilí a utrpení sice nepromění v cizí slova, ale překryjí je, tak jako zlé v dobré obrátí láska, víra a naděje.

Mošt v motelu Blanka

Pozval ji na láhev tuzemského moštu do bistra v motelu Blanka. Souhlasila. Dorazil s předstihem, usadil se u okna a vyhlížel její vůz - zlatavý jaguár. Přijela načas. Strašlivé zvíře pod kapotou dodýchalo, otevřely se dveře, vystoupila. Staccato střevíčků slyšel i přes sklo, bylo mu surovým úvodem do symfonie lásky, která je vždy rozkoší i bolestí zároveň. Přivítali se polibkem. Číšník, mladý ganymédés s divným pohledem, přistoupil a přijal výsostný požadavek: láhev tuzemského moštu. Rozvinuli narůžovělý svitek řeči, ona vytáhla tenkou mentolku, on jí pohotově připálil. Do oblaku kouře vplul číšník s lahví, jejíž hrdlo zdobil sněhobílý ubrousek. "Na znamení nevinnosti zdobí se tak od nepaměti láhve spiklenců slasti," vysvětlil jí po přípitku. Její oči zvhly dojetím.

Romance

Držel ji v pase, snad aby neunikla, snad aby ji nikdo neunesl, snad tušil její mdloby. Ranou svých úst krvácel něžná slova. Ale nevykrvácel, neboť slova nejsou omezena kritickou hranicí. Stáli pod rozkvetlými stromy, orůžovělou nádherou světa, hleděli si do očí a jejich srdce bila do ticha jako dva zvony bijí k milostné modlitbě. Vyhnáni ze světa střízlivosti Třešek a Limeta propíjeli se svou romancí, bezedným příběhem jara.

Jiná romance

Ať byli v lese, zatopeném lomu nebo v čokolatérii, Třešek s Limetou dbali nařízení lásky: nevzdalovat se na více než dva metry. Dokonce i když Limetu popadlo čůrání, Třešek stál nablízku, hypnotizovaně hleděl k obnažené Limetině zadnici a poslouchal, jak se mu proud moči dopadající na zem mění v líbezný crkot. Lákalo ho vložit ruku pod ten proud a sáhnout si jako Tomáš do rány na Kristově hrudi. Byla to zvědavost patnáctiletého hocha, nebo nevíra? Vytušila, neboť milenci oplývají intuicí, i když jsou ještě mladí jako rybíz. "Tak si přece sáhni," řekla mu jednou se zadnicí úplnou jako luna. A Třešek neváhal a sahal, obě ruce natahoval do žlutavého proudu a prohlížel je proti nebi a náhle věděl, že na tom nebi není žádný bůh, ale že přebývá v rozkroku jeho milé Limetky.