PRIMITIVNÍ NARCIS

Nedívej se do hlubokých očí,

Studnice neblahého žalu,
Nebo to špatně skončí,
Základy břidlicových průčelí,
Zřítí se z misek vah,
Do výlevky výdobytků bytí,
Mrzké vzdechy marných snah,
Doby bez vyžití,
Nechoď arkádou bez němého zvonu,
Nuda v kruzích v obilí,
Dále vládne,
K čemu se zase zrůda uchýlí,
Neharmonicky a přitom s grácií..tak ladně...

Neposlouchej více pošetilost slabochů,
Nedopřej jim sluchu,
Vágní sliby poddaných kurtizán,
Obdivem hnaných z městských bran,
Snad milostným vzplanutím,
Snad tentokrát bez ostrých hran,
Všech zvláštních snů stran,
Poslední kus konečně je hrán.

Fádní mohyla bez pavoučích sítí,
Kam nedoletí motýl,
Nech ji vonět oratoriem stesků,
Drahně duní salva vlčího vytí,
Bez forem a drahých lesků,
Norma vrytá do klína žen,
Ojíněné řasy zase mlží,
Kde se skrývá pravda,pod kamením snad?
Že řeka vázne v duchamornou hráz,
Pod vlahým stínem olší,
Pusť si do uší,opus tyjících básnířek a vran.

Hlas může zase vlát,
Vakuem slepých oken mostů,
Dolmenů,
Podřadná doména proradných skutků,
Skučí stokrát a stále poprvé,
Ve veselí i smutku,
Déjà vu,
Zhnusené toliko jízlivým chórem,
Jedů a žluče,
Ať se klidně do čela tluče,
Stejně sezná chyby své.

Nech spát chvástavý epigraf,
Opar mlh se těžko hledá,
V troskách přezíravosti,
V strofách odložených vjemů,
Nedej se za všechny,
Pouze za jednoho,
Sebe,
Toho svého,
Kdo jiný ti rozumí?

Ani píď země,zrnko písku,kousek zkaženého vzduchu!
Nevznesu do tvých dnů,
Do tvého dechu,
Jsi a budeš dál,
Opuštěný zrcadlový sál,
Bez podpisů a konců,
Ani jediný květ krokusu,kapku vášně,mlžný výdech odpuštění!
Nic...

Žárlím,
Chřadnu a v kostech hniju,
Žárlím,
Ničí mě tvá bezohledná normálnost,
Ta čistá čest,
Čirá ryzí krása mrtvých hvězd,
Vyhořelo i mé slunce,
Bez jisker i fényx ustrnul,
Zakletý do javorové výšiny,
Proč mě zabíjíš,
Trápíš,
Čím?
Copak vím?

Nepatříš mi a nikdy nebudeš,
Jako shnilé zuby a mastná pleš,
Zhyneš sama,
Pravda psaná,
(v)daná,
Schovej si perličky růžových úsměvů,
Pro zlato planých klepů,
O lásce přetékajících polopravd,
Za hořce odštěpenou důvěru,
Chtěj odznak mládí a nevlídných utonutí,
V ektoplazmách zbavených sladce vonícího moku,
Přestaň milovat!
Plytkou snahu těkavých křivd,
Jsi jen ty a ne okolí,
Háv pavích per necháš vířit večerem,
Vypíchnout jim tak ty oči!
Do toho!
Vždyť jsi...

Dívejte se když jdu,
Když můj krok vábí dlažbu cest,
Halí mne stíny kazatelen,
Oděný v ten prostý šat,
Ovace,prosím!
Břednu do louží krvesmilstev,
Křivých gest.

Pomyslné nesmysly vypouštím z očí,
Nemám lepších slov,
Salvy horečných póz,
Postojů a názorů,
Zabarvených,
Zakalených.
Nikdo není schopen vdechnout tento jas,
Jen já,
Žár vlastních malých uklouznutí,
Jádro nepoznaných strastí,
Podstaty zmatečných dálav se linou chmýřím rozlícených stavů,
Nehynoucích davů.
Chřípí se plní slastí olejů a zatíná pěst,
Snad není to lest!
Jednou však připlazí se had,
Jednou přijde vteřina zapomění,
Jednou...
...do stejné řeky zase spadneš.