STÍN SMUTKU

Krumplovaná zlatou nití
paprskem tisíce sluncí,
obloha,
jako rozprostřená deka při pikniku,
vzdálená a nadosah
hýčká si ty své chmury,
a vzpomínky na Afriku.

Modelka,
z titulních listů jeřabin,
zatíná pěsti ve sklepení,
hořekuje,běduje,
nad zašlým polním kvítím
a slávou v loňské trávě,
Necítí,nevidí,
přes bleděmodrá skla.

Černé kočáry z Vídně,
na zšeřelém nádvoří,
vítají slzy mračen,
a zádumčivé steny
mlčenlivých akolytů.
Dál vzpínej ruce v marnosti k nebesům
a prázdným postelím.

Blín u cesty,
chlad příkopů a havraních smrtí,
snáší tikot hodin
v poslední vteřinu,
dál se vzdouvá černý satén
když klouže po nohou noci
tichým pokojem
kam nevkročila vůně smilných žen a černých per.