Hostinské zařízení - první obranná linie

Spolek pro konání dobra: tým A - koukal společným všekukátkem na Zemi. Ten nejméně zadumaný pronesl ke svým vědeckým kolegům po té co se dosyta vyzíral dumáním na Zemi.

"Tož kolegové, tož se nám to na Zemi jaksi sére."

Druhý nejméně vydumaný vědokolega nejprve sňal z nosu tlusté brýle a pečlivě je jakýmsi utěrákem utřel, než se odvážil k formulování odpovědi.

"Pojďme tam jakýsik poslat učence z našeho škóly přední."

I tak se stalo, že bodrý učenec po dešti když vyšla duha sestoupal po ní na Zemi, kde operoval Spolek pro zachování osobní integrity: tým B, který v Zemském prostředí tuze zdomácněl, což se pochopitelně nelíbilo týmu A, který chtěl nové úkoly a výzvy, aby Zemšťané mohli vzestoupit do té míry odkud se kdysi odebřáli a kam chtěl tým A, aby splynuli s věčností, což se ale zase tuze nelíbilo týmu B ve kterém v obraně nosili tlusté kožichy.

Když Zemšťanské radary zachytily sestupovat chlápka po duze, v týmu B hrklo a byla jim zima jako no v zimě, přestože měli ty tlusté kožichy. Naštěstí se jednomu v hlavě rozsvítila žárovečka.

"To je jasné narušení vzdušného prostoru, musí být sestřelen." Děl ten kožichový vědokolega týmu B. Spolukývnutím hlav ostatní vědečtí partneři mu dali najevo přízeň v souhlasu. I vzlétly bombardéry, aby sňali nebezpečí sestupující po duze, leč jak už to tak v pohádkách bývá, nic není tak jednoduché, aby to nemohlo být ještě složitější a úplně zamotané. Bodrý chlapík, krycím jménem Lojza když spatřil všeliké bomby padající mu k hlavě, roztáhnul protibombový deštník a ač všude okolo hřmělo jako o pořádné bouřce, Lojza byl v suchu. Po té se Lojza ztratil v davu čumilů očumujících letecké cvičení.

Lojza byl informován, že vševeškeré informacenstvo získá v hostinském zařízení zvoucím se hospodou a tam, že se schází všeliké davy, které slouží toliko k poskytnutí přemnohých vědění, která by znavený poutník usednuvši ke stolu s půllitrem zlatavého moku, opatřeného čepicí pěny věděti chtěl. Lojza ovšem přišel dosti velmi brzo v dopoledních hodinách blízko půlnočnímu hlášení obcházejícího ponocného, aby lidé mohli zvouti, kterážto je hodina a byli tak v obraze, ježto bez vědění řádného časovače se ze slušného občana stává člověk nepořádný co si neumyje pořádně nádobí a neprožene svého Luxe.

Lojza, jen co se jeho zadnice setkala s lavicí, v tom okamžiku mu byl odlehčen inventář, už od tak rozjíveného davu, jenž soudě podle vševeliké veselosti cosi oslavoval, ač byl další obyčejný pátek, jeden z mnoha pátků, patřících do každého týdne, který byl. Lojzovi se jakýmsi nedopatřeníčkem povedlo uchránit prkenici s natisknutými oběhovými platidly a tak si mohl soudě podle okolních veselobijců také objednat. Když hostinský před něj postavil obří sklenici sahající snad až ke stropu, tu prozřel, jak těžký je osud lidský, měl-li to vše vypít. Po desáté sklenici co byl dvanáctéro navštívit úlevnou místnost, aby sobě neudělal ostudu loužičkou pod sebou, začal Lojza již ztráceti povědomí o okolí, ale vědouc, že nemnoho věcí mu zbyly, tisknul si pevně k hrudi jednu svojí šrajtofli a druhou cizí, když omýlkem zakopl u záchodů, kde zrovna jakýsi osvalenec tam klátil jakous děvčicu, šmátl Lojza na zeblité podlaze, tak špatný tam byl personál podlahových krytin, po té cizí peněžence, kterou měl za svojí. Po té se vrátil k získávání informací s kterým úmyslem pronikl do hostinského zařízení.

Ráno, slunce se již chýlilo k obzoru, probudil se mezi poli u silnice v pangejtu, jenž je zroben k zachytávání lidí, jež nejsou s to se pohybovati po vlastních a potřebují na cestách urgentně kdesi hlavu složit. Lojza se sice probral, ale jeho vzhled nebyl zrovna společenský, byl jak nevábného vzhledu, tak i byl cítit a jak seznal i jeho obě penězopřihrádky byly taktéž fuč a na tváři se mu skvěly dva výrazné monokly s boulí na čele, jakožto vizitka typického pátku.

Lojza byl zdrcen, jak rychle selhal, takové fiasko ho zaskočilo. Nečekal že tým B bude mít tak dobrou obranu, sepnul ruce a jal se vysílat zprávu vzhůrojc.

"Zémi nelze dobýt. Stop. Velmi tuhá obranová technika. Stop. Fatální selhání, konec zprávy."

"Tak teď jsem v řiti," myslel si již Lojza v soukromí své hlavy, "za trest si dám deset inkarnací žebráka." Pak bylo vidět Lojzu jak se krajem loudá bez cíle, nevěda kam jde, šel kam ho nohy nesly, až došel k rybníku a ježto pociťoval převelkou žízinku, klekl k zemi a jal se pít, ale nemohl přestat. Pil den, pil dva dny, pil týden, pil měsíc, až veškerý rybník vypil a byl objemný jako rybník. Stěží se posadil, nemohouc nic dělat, rozhodl se nic nedělat a tak ho tam můžete nalézti sedět zkroušeného ještě dnes.