TD - V kávovém deliriu částečné blouznění o únoru/Šílená Aruova mimóza, pro psychoparanormální zážitek klikněte zde

Bylo 25. září, roku 3133, ve vzduchu vanul svěže poletní den, ač bylo tvrdé podzimně kalendařní ráno, lehce tikající na hodinách po každé minutě blíže přes zimu k létu. Vlivem škobrtnutí časového kontinua bylo všem deset let. V deseti se lidé rodili, žili deset let a po té ve spěchu v krásných dožitých deseti letech v rodinném kruhu nad kávičkou s koblihou umírali. Na světě bylo pouze deset států, každý stát měl deset vlád, každá po deseti politicích, kteří byli voleni každých deset let. Všechny silnice měli deset pruhů a všech silnic v každém městě bylo deset, přičemž každá desátá ulice se jmenovala Desátá. To byla budoucnost roku 3133.

Samotné vyprávění ovšem nemůžeme situovat do září, právě kolem mého okna v desátém patře prošli zadavatelé soutěže a ptali se mě na to září, že jestli tam uvidí ještě nějaké září, že mi to pěkně zazáří (jakože zavaří, pš, pšš, pššš, ššššššššššt).

Cože? mluvilo se o září????? eeee, hahahahaha, to byla mýlka, byl ÚNOR, jako když led udělá chřup!

Čtenář se právě dívá co to jako je za blábol a zírá nechápavě z textu na Arua, schovaného za únorovým stromem a zase zpátky a teď čte i sám o sobě, jaká neslýchanost!

Když tu! Se do textu vpasovaly i ňjáké ty postavy, jen tak sami o sobě.... hmmm.

"Pšík! Tady je zima, to je snad únor, nebo co."

"Poď honem, už tak máme zpoždění a bez hodinek nevíme ani jaký."

"Mě je to jedno."

"Jak jedno? Řekli nám že tam musíme spěchat!"

"Tak proč se brodíme tímhle sněhem a  n e l e t í m e?"

"Cs, je strašná zima, přímo únorová, mám zmrzlý křídla."

"V únoru není tak strašná zima. Můžu udělat cestičku..."

"Mě je strašná zima!"

"Tak si udělej ohýnek, támhle je les."

"Halóó pane, nebude vám vadit, když zapálíme tadyhlecten les, mě je strašná, víc jak únorová zima."

"Héééj, vždyť jsi ho úplně vyděsil. Podívej jak utíká."

"Kdo to vůbec byl?"

"Tipuju si, že vypravěč."

"Co tady dělal?"

"Nevím, hledal inspiraci, asi."

"V takový zimě? Šílenec."

Kolem prošlo desetidecimetrovým krokem desetileté dítě, vypadající na deset let, v ruce drželo kávu a spěchalo s umytým krkem si udělat úkoly, protože úkoly jsou děsně úkolně důležitý. Bez úkolových úkolů by vůbec úkolně svět v úkolech neměl....... úkoly...

"Jééé." Řeklo desetileté dítě, říkejme mu třeba X, hm, to zní moc ixně, že? Tak ho nazvěme třeba Bublák Zá..., Záříjnový, krásný jméno, viďte? Bublák Záříjnový měl už v deseti letech rozsáhlé panství ve kterém na něm dělali jeho dětští desetiletí poddaní a tak mohl po škole všechny své peníze rozházet v nóbl kasínech, kde byl povolen vstup lidem pouze do deseti let věku. Tak se zachová správný movitý člověk ke svým poddaným, kteří mu v dětském potu a dřině vydělali na něj jeho grošíčky a všichni jsou spokojeni, neboť "chudí mají mít svou bídu a král své zlato," jak jsme se to učili z velmi poučného dokumentu, jehož režie se ujal Gérard Oury.

Ovšem pozor, dochází již kávová selanka, musíme spěchat, káva rychle uniká a tripometry sviští vycházkovým krokem k únorové nule. Od sponzora díla nám bylo zároveň sděleno, že už nezbyly žádné prostředky na dialogy Bubláka Záříjnového, Á, jaká škoda, právě se chystal k ruletě a před tím si chtěl velmi duchaplně poklábosit s přítelem kde všude se mu minulý večer podařilo utrácet ze svého majetku, což si nemůžeme poslechnout, jelikož Bublák se musel odmlčet a stáhnout se do ústraní ticha bez vlastních vět.

"Hoří!"

"Musím uznat, že hořící únorový les má něco do sebe."

"A toho teploučka, trochu mi to připomíná domov."

"Tak se trochu natáhnem..."

"Ale pak musíme neprodleně spěcholetět, čekají na nás."

"To pochybuju, na mě nikdo nečeká."

"O tobě se taky zmínili."

"Zmíňka není očekávání."

"Vždyť jsi se mnouuuuuuu."

"Hmmmmmm."

A tak tam seděli milé desetileté děti a pozorovali jak les hoří od obzoru k obzoru, zatímco v dálce bylo slyšet houkání hasičských vozítek, která se zcela beznadějně pokoušela zkrotit požár a mizela ve spěchu kouřícího se času. Ve zprávách desetiletá reportérka hovořila ve spěchu nad kávičkou s umytým krkem o ohni jako o požáru, který nikdo nepamatoval již deset let a tímto se také loučíme, je potřeba si dát ve spěchu kávu při umývání krku, neboť jak jistě sami víte děti, kde není spěch, tam ani čistota se nedostane tak rychle.