Má milá touží po sonetu

 

Inspirace

Lope de Vega - přel. V. Mikeš

 

Violanta chce sonet, a prý honem,

prý ví, že já si v tísni poradím,

čtrnáct veršů je sonet, pokud vím,

nu, a už říkám čtvrtý lehkým tónem.

 

A já se bál, že oněmím tím shonem,

a mám půl druhé sloky, hle: jen rým,

už abych začal s prvním trojverším,

když čtveřice mám, žasnu nad výkonem.

 

První trojverší rychle udělám,

na ně daleko nejdu pro slovo,

a tímhle veršem, prosím, už je mám.

 

Teď do druhého dám se nanovo,

hle, třináctý verš z pera vypad sám,

co? je jich čtrnáct? ano, hotovo!

 

 

Prolog

 

Kristýna mluví o sonetu,

ta řeč ji celou rozzáří

a mně se zatím nedaří

poskládat jednu kloudnou větu.

 

Ach, copak ruka, ta by psala,

nechybí jí v tom cvik a um;

pootevře však vrátka snům,

má hlava věčně nevyspalá?

 

Nechám to dílko daremné,

jen pro ni, s láskou ode mne,

jak svěží poupě na polštáři.

 

Vadu má, zdá se, pouze jednu.

Totiž -  já nikdy nezahlédnu

kouzelný úsměv v její tváři.