Dívka a moře - Nicol I.

Nicol

(červenec 2003)

I.

Když desátého července večer zapnula mobil, aby zarezervovala na dvanáctého letenky, zjistila, že má čtrnáct nepřijatých hovorů a jednu esemesku. Vše od šéfa. Z toho čtyřikrát volal druhý den poté, co opustili s Čočkou Marseille. Jen zpráva měla včerejší datum.

Před odletem, který následoval na základě doporučení detektiva, poslala vzkaz rodičům. Jistě budou reagovat na její volání v době, kdy byli mimo signál. Před nástupem do letadla ještě zavolala nejstarší sestře. Tím vyčerpala všechny povinnosti a do dnešního dne mobil skončil v batůžku.

„Kdo tě nahání?“ zajímalo Čočku, který se rozvaloval na verandě, a slyšel mnohonásobné drnčení oznamující příchozí zprávy.

„Šéf,“ oznámila stručně, „volal hned po našem odletu.“

„Cože?“ vystartoval z lehátka a vyběhl do ložnice, kde na dně lodního pytle měl svůj telefon. Potkal ho stejný osud, jako dívčin mobil. Měli jiné starosti, než myšlenky na Mary nebo šéfa.

„Taky ti psal?“ zajímalo ho, když prostudoval nepřijaté hovory.

„Jo,“ přikývla, „mám se prej ozvat s padesáti vykřičníkama.“

„Zavolej ty. Mě by zabil i po telefonu.“

„Srabe,“ ušklíbla se a vymáčkla klávesu rychlého volání.

Kapitán přijal hovor okamžitě a hned spustil: „To je dost! Od čeho máš mobil, když se ho neobtěžuješ zapnout?! Jsi v pořádku?“

„Jsem,“ potvrdila a litovala, že přece jen nenechala volat přítele.

„Kde si a proč máš vypnutej mobil?“

„Zapomněla jsem ho zapnout.“

„Panebože, víš jakej jsem měl o tebe strach? Volal mi detektiv, kterýho si nazvala blbcem. Ty fakt nemáš rozum. Sotva si chvíli bez dozoru, je hned malér,“ odmlčel se, očekávajíc zřejmě nějakou reakci, ale když na druhém konci bylo ticho křikl, „seš tam?!“

„Jo,“ špitla.

„Nic k tomu neřekneš?“

„Vždyť to víš od detektiva,“ odpověděla a udiveně zakroutila hlavou, proč šéf pokládá tak zbytečnou otázku.

„Prcku, s tebou není kloudná řeč. Aspoň mi řekni, jestli jsi doma!“

„Ne,“ potom se zarazila a dodala, „tedy jo, ale jinde doma.“

„To je zas co? Kde jsi?!“ zařval, až se lekla.

„Na Krétě.“

„Co děláš na Krétě?“

„Jsem tu taky doma,“ odpověděla a předpokládala, že po takovém vysvětlení musí být i šéfovi vše jasné.

Byl však zřejmě natvrdlý, když prohlásil: „Tak teď jsem z toho už úplnej blázen. Nevíš, kde je Čočka?“

„Vím,“ oznámila stručně.

„A můžeš mi to sdělit?“ zazněla po chvíli mlčení další otázka.

„Jo, stojí vedle mě.“

„Proč si to neřekla rovnou? Dej mi ho k telefonu!!!“

„Ahoj,“ rozloučila se, a se zlomyslným úsměvem předala mobil.

„Ahoj šéfe,“ pozdravil Čočka. Potom již jen poslouchal příval, který se snesl na jeho hlavu.

Šéf nikdy nepochopil běh pochodů odehrávajících se v dívčině hlavě a odpověďmi ho občas přiváděla k zoufalství. Měl ji však rád, tak bylo jasné, že marseillský incident odskáče Čočka. Byl doma a měl na ni dávat pozor. Ano, ne, byla jediná slova, která během rozhovoru z něho vypadla.

„Prcek to tu zná dobře, radši se domluv s ní. Ahoj,“ využil příležitosti zbavit se dalšího kázání a vrátil telefon dívce.

„Máš problém?“ nenavázala moc vhodně na předchozí rozhovor.

„Mám hlavně proto, že jsem tě vzal na palubu, ale to teď nebudu řešit. Nechci, abyste se vraceli do Marseille, nemuselo by to dopadnout dobře. Máme namířeno do Rudýho moře a vyzvednem vás po cestě. Potřebuju vědět, kde vás najdu.“

„Znáš Krétu?“

„Už jsem tam byl a v mapě umím číst taky, tak se blbě neptej.“

„Aha, tak já ti radši pošlu souřadnice. Zavolej půl hodiny před připlutím, abych Plešouna navedla na kotviště. Kdy připlujete?“

„Čtrnáctýho k večeru.“

„Dobře, uvařím něco dobrýho k večeři.“

„To ne, jen vás naložíme …,“ zkusil šéf oponovat.

„Něco dobrýho, ahoj,“ skočila mu do řeči a vypípla hovor.

Čočkovi otrnulo ve chvíli, kdy šéfovi sdělila, že pošle souřadnice místo určení polohy podle mapy. Když ukončila hovor, rozesmál se.

„Co se šklebíš?“ zamračila se.

„Šéf je hrdej na svý navigační schopnosti, a ty si z něj právě udělala pěknýho blba. Štěstí, že to neslyšel někdo další.“

„Však tě humor přejde, až ti dojde, že máme ještě dva dny navíc.“

Čtrnáctého se již od poledního oba otáčeli u kuchyňské linky. Telefon zazvonil krátce před pátou odpoledne. Šéf zřejmě neměl na komunikaci nervy, a tak nechal volat Plešouna, kterému dívka popsala místo vhodné k zakotvení. Byla jím závětrná strana malého ostrůvku vzdáleného asi sto metrů od břehu. Malá vesnička sice měla miniaturní přístav krytý výběžkem, ale ten stačilo obsadit pět rybářských bárek místních obyvatel.

Zatímco Čočka prostíral, vyrazila vyhlížet Mary na pláž sousedící s přístavem. Objevila se po dvaceti minutách. Po zakotvení odrazil od zádi člun se dvěma pasažéry. První vyskočil na břeh Zrzoun, popadl dívku a přivinul do náruče.

„Jsem rád Prcku, že tě vidím. Už se mi po tobě stejskalo,“ doplnil slova pusou na obě tváře.

„Mně taky, ale rozmačkat mě hned nemusíš,“ vrátila mu polibek.

Mezitím se dostavil i šéf, a dívka před ním zůstala rozpačitě stát. Netušila, jestli hned nedostane vynadáno za incident v Marseille, ale místo toho ji také objal. Bylo znát, že má ze setkání radost.

„Už jsem klidnej, když tě mám zas na dohled. Teď snad nic nevyvedeš. Kde je Čočka?“ rozhlédl se, jako by kameramana hledal.

„Dokončuje večeři, a kde ty máš zbytek posádky?“

„Prcku, říkal jsem, že se nalodíte a plujeme dál.“

„A já všechny pozvala na večeři, to se neodmítá.“

„Děvenko, nevšimla sis, kdo je tu kapitán?“ zamračil se šéf.

„Všimla a respektuju to, jenže teď nejsme na lodi a s Čočkou jsme si na přípravě večeře dost mákli, tak nám nemůžeš dát košem. Dvě hodiny zdržení přece nic neznamenaj.“

„Šéfe,“ ozval se Zrzoun, „od vyplutí jsme pořádně nejedli a mám plnou pusu slin při představě, co uvařila. Pár hodin nás nezdrží.“

„Jen aby to bylo jen pár hodin,“ vzdychl pochybovačně šéf a bylo jasné, že zatroubil na ústup, „tak je přivez.“

Když Zrzoun odplul, obrátil se opět k dívce: „Ale je nás o tři víc.“

„Jídla je dost,“ mávla rukou a doplnila gesto otázkou, „kdo to je?“

„Doprovázíme dva vědce z oceánografického institutu Paula Ricarda. Třetí je má dcera Nicol a studuje podmořskou archeologii. Dostala jako seminárku zkoumání jednoho vraku. Z čeho radost mít nebudeš, že máte společnou kajutu, ale musíš to čtrnáct dnů přežít.“

„Radost ze spolubydlící nemám, a ještě k tomu vrak,“ vzdychla při vzpomínce na mrtvé potápěče v nákladní lodi.

„Podmořská archeologie je i o potopenejch lodích, ale tahle je tam dlouho. S ubytováním, jiná volba nebyla. Máme samostatný kajuty právě pro sedm lidí posádky, a když někdo přibyde, musíme se uskrovnit. Já se smířil s večeří, tak vezmeš na milost Nicol, jasný?“

„Tak jo,“ pokrčila rameny s pocitem, že stejně jinou volbu nemá.

- pokračování -