Dívka a moře - Nicol III.

Nicol

(červenec 2003)

III.

Donesla šéfovi deku, počkala, až se uvelebí, a potom opět zaujala místo v lehátku. Chvíli mlčeli s pohledem upřeným na moře. Šéf zřejmě nevěděl, jak začít.

„Je tu nádherně. Krásné místo i výhled na moře.“

„Jo,“ kývla.

Chvíle mlčení, než promluvil: „Byli jste tu s Čočkou celou dobu?“

„Jo.“

„Jak je to mezi váma?“ vysoukal ze sebe a bylo zřejmé, že mu téma není příjemné.

Rozhodla se zkrátit trapnou chvíli: „Jen pár hezkých dnů. Od zejtra zas jen kolegové. Nemusíš se bát, na Mary k ničemu nedojde. Máme práci, která je pro nás zatím důležitější vztah.“

„Díky,“ oddechl si, „jsem rád, že máte rozum.“

Zírali do tmy a bylo jasné, že šéf má na srdci ještě něco dalšího.

„Prcku, nechci vyzvídat, ale jak jsi našla tohle místo? Chováš se tu jako doma a něco podobnýho jsi tvrdila i do telefonu. Pokud vím, jsi doma uprostřed Evropy, a ne Středozemního moře,“ vypadlo z něho rozpačitě, když mlčení bylo příliš dlouhé.

„Je to můj druhej domov,“ zašeptala.

„Jak jsi k němu přišla?“

„Trávily jsme tu se sestrama prázdniny. Byly to nejkrásnější chvíle mýho života. Tady jsem se začala potápět a v patnácti udělala licenci. Na ostrůvku, u kterýho kotví Mary, je malý záliv, kde možná ještě žije pár kamarádů. Nikdo tomu nevěřil, ale byl tam krab, co mi sedával na rameni nebo muréna, která se nechala krmit z ruky. Nahoře v údolí mezi olivovníky žijou užovky, s nimiž jsme užily spoustu legrace. Chvíle, co se nevrátí. Tady jsem šťastná…“ zmlkla uprostřed věty a šéf měl pocit, že zaslechl i tiché vzlyknutí.

„Kdo je majitel,“ pokračoval, i když si nebyl jistý, zda se dočká odpovědi, ale zvědavost byla příliš velká.

„Sestra, zdědila to tu po mámě. Patří jí kromě domu údolí od vsi až nahoru k silnici.“

„Myslel jsem, že tvoje matka žije.“

„Žije, nejstarší sestra měla jinou mámu.“

„Aha, byla Řekyně?“

„Ne, teta Eva taky pocházela od nás, ale vdala se tady. Jenomže to už byla krátce těhotná s mým tátou. Zemřela před patnácti lety, bylo mi pět a pamatuju si ji jen mlhavě. Držela mně i prostřední sestru při křtu. Stejně tak moje máma je kmotrou tý nejstarší.“

„V tom se moc nevyznám, říkala jsi, že tvoje sestry jsou stejně starý. Myslel jsem, že pochází z dvojčat.“

„Je to složitá historie. Teta vyrůstala s mým tátou od pěti let a byli si hodně blízký. Rodiče říkaj, že tahle sestra je dítětem hodně bolavýho loučení a ta o měsíc mladší zas velkýho vítání.“

„A to tvojí matce nevadilo, že má táta dítě s jinou?“

„Pokud vím, tak ne. Byly s tetou dobrý přítelkyně.“

„To je na mě složitý, nemůžeš to vysvětlit podrobnějc?“  

Odpověď nepřišla. Pochopil, že dívka se uzavřela a další otázky jsou zbytečné. Ještě chvíli sledoval mihotající se červená a zelená světla rybářských bárek, než se zdvihl k odchodu.

„Dobrou noc,“ popřál dívce neočekávaje odpověď, protože zřejmě bloudila v myšlenkách někde hodně daleko.

„Jaká je Nicol?“ překvapila ho tichou otázkou.

Zůstal zaraženě stát. Jednak netušil, že ho vnímá a dotaz zasáhl bolavé místo. Od nástupu na fakultu podmořské archeologie se vztah s dcerou neustále zhoršoval. Nerad o ní mluvil, ale nyní mu bylo trapné dívce neodpovědět, když sama pár informací ze soukromí sdělila. Mohl si však být jistý, že cokoliv jí svěří zůstane mezi nimi. Jak si všiml za dobu, kterou strávila na palubě, drby nešířila.

„Nicol je rozmazlenej fracek. Bylo jí dvanáct, když jsme se s ženou rozvedli a místo, abysme drželi linii ve výchově, začalo uplácení. Trávila se mnou prázdniny na lodi a s ex zbytek roku. Každej se jí snažil dát víc než ten druhej a holka toho zneužívala. Hrála přede mnou komedii o lásce k moři, jak bude hledat, co se pod hladinou skrejvá. I posádka naznačovala, že mě jen využívá. Byl jsem zaslepenej vidinou dítěte, který půjde v mejch stopách.

Teprve tys mi otevřela oči. Nemáš její vzdělání, neoblbuješ ostatní, umíš se o sebe postarat asi v jakýkoliv situaci, a ještě k tomu myslet na kolegy. Nicol je sobec, kterýmu záleží jen na sobě. Těch čtrnáct dnů je to poslední, co jí dám, a pak konec!“ uzavřel emotivní výlev tak hořkým tónem, až ho přišlo dívce líto.

„To mě mrzí,“ řekla tiše.

„Co?“ nepochopil, co má na mysli.

„Že s ní máš tolik starostí.“

„Už nemám. Vyměnil jsem je za starosti s tebou, a právě teď mám jednu velkou. Měla by sis taky odpočinout. Večeře byla vynikající a musela dát hodně práce, tak se tu dlouho nezdržuj. Dobrou noc.“

„Dobrou,“ špitla a opět se zahleděla na moře.

Po šéfově odchodu se zachumlala do deky a chvíli přemýšlela o Nicol. Bude to asi pěkně vypočítavá mrcha, na níž si musí dát pozor. Takový parťák je nejlepší cesta k průšvihu.

Myšlenky sklouzly k uplynulým dnům. Vztah s Čočkou byl krásný, ale láska zatím ne. Oba si byli vědomi, že při jejich povolání nemají společnou budoucnost. Život je může kdykoliv zmrzačit nebo dostat do situace končící smrtí. Možná si občas pár společných dnů užijí, ale víc nic.

Vrátila se k osmému červenci, kdy ráno přijel táta s nejstarší sestrou. Čekala je. Patnáct let osmého července pokládali v malé zátoce ostrůvku na hladinu moře bílou růžičku. Byla pro tetu Evu, jejíž popel tam kdysi spolu vysypali.

Seděla ponořená do vzpomínek, než opět skončila u osmého července a tety Evy. Právě díky popelu vysypanému do moře věřila, že žije dál v podobě víly, která svou kmotřenku na moři ochraňuje. Hleděla zadumaně na ostrov osvětlený měsíčním světlem. Potom z vázy na stole vzala poslední bílou růžičku, která tam zbyla po návštěvě sestry. Zamířila k moři, kde se na konci mola svlékla a přeplavala stometrovou úžinu. Přeběhla ostrov do zátoky roubené houštím oleandrů. Poklekla na kraji kamenného plata vytvářejícího přirozené molo a položila květ na hladinu.

„Děkuju teto, děkuju, že mě chráníš a dopřáváš mi prožít pod vodou krásný chvíle a prosím, abys mně věnovala dál svou přízeň,“ skončila krátkou modlitbu věnovanou památce patnáct let mrtvé ženy a netušila, že za několik dnů bude její ochranu potřebovat víc než kdykoliv předtím.

- pokračování -