Dívka a moře - Nicol VI.

Nicol

(červenec 2003)

VI.

Druhý den k večeru dorazili na kotviště u severního pobřeží ostrova Shadwan. Je největší ze skupiny ostrovů při ústí Suezského zálivu a leží třicet kilometrů severně od známého egyptského letoviska Hurghada. Kromě majáku, několika budov na jihovýchodním výběžku, prašné cesty lemující jižní pobřeží a špetky skomírající vegetace je pustý. Čtyřicet kilometrů čtverečních zbytečného šutru, který kdosi hodil do moře, jak se vyjádřil Plešoun.

Útes, za nímž ležel vrak Carnaticu, byl vzdálený necelý kilometr a dívka po večeři přemluvila Čočku, aby vyrazili na průzkum. Přidal se k nim i Zrzoun, který sice nebyl ve freedivingu přeborník, ale čtyři minuty pod vodou vydržel. Pánové zkusili přesvědčit i Nicol. Jenomže té se do vody nechtělo.

Útes byl nádherný a Prckovi připomněl měsíce v Austrálii. S tak rozmanitými formami života se od té doby nesetkala. Nadšeně vymetala zákoutí jižní stěny pošťuchujíc všechny tvory, na které narazila. Nakonec ji společníci vytáhli na hladinu. Natolik obtěžovala půldruhého metru dlouhou murénu obecnou, že raději opustila bezpečí pukliny ve skále a zmizela na druhou stranu útesu.

„Můžeš mi říct, co blbneš?“ osopil se na ni Čočka. „Když si hraješ s malou havětí, nevadí mi to, ale muréna musela mít velkou trpělivost, že tě nepokousala.“

„Proč by mě kousala? Věděla, že jí neublížím,“ zamračila se dívka, kterou nedobrovolné přerušení hry rozladilo.

„Víš, co nechápu?“ ozval se Zrzoun, „Co ty ryby k tobě přitahuje. Nás s Čočkou si nevšimnou nebo uplavou, když k nim natáhnem ruku. Ale kolem tebe je pořád živo a klidně se nechaj i pohladit.“

„Poznaj dobrýho člověka,“ zakřenila se.

„Dost kecání. Vracíme se na Mary, než něco vyvedeš,“ rozhodl Čočka a nečekaje na kolegy, vyrazil k lodi.

Zrzoun ho následoval a dívka po chvilce váhání také. Bylo jí líto opouštět útes, kde se opět cítila ve svém živlu.

„Potkali jste žraloky?“ přivítal je šéf, který z večerního výletu nadšený nebyl.

„Žádnýho jsme neviděli,“ odpověděl po pravdě Čočka.

„Kolem lodi se flákalo pár dlouhoploutvejch,“ informoval je o predátorovi, patřícího do čtveřice nejnebezpečnějších.

„Jéé, tyhle jsem ještě neviděla, to je škoda. Doufám, že se vrátěj,“ zklamaně zareagovala na šéfova slova dívka.

„Žraloci?“ vyjekla Nicol a vyskočila z lehátka, které okupovala v dívčině nepřítomnosti. „Já myslela, že jsou až jižněji.“

„Kdepak,“ poučoval Ichtyl, „to bylo dřív, kdy se z průplavu do zálivu ještě šířila slanější voda. Na to, jak je Rudý moře malý, tu žije hodně druhů. Najdeš tu žraloka hedvábnýho, dlouhoploutvýho, liščího, bělocípýho, spanilýho a jižnějc můžeš potkat i kladivouny.“

„A mezi nimi se mám potápět?“ mladá žena vypadala hodně vyděšeně, za což sklidila od potápěčů opovržlivé pohledy.

„Nebuď vykulená,“ uklidňoval ji doktor, „nebo si myslíš, že každej čeká, aby si tě dal k obědu? Útoky na lidi jsou vzácný.“

„Hlavně se nesmíš bát,“ přidal se Čočka, „žádný milostný scény, ale taky ne panickej úprk. To je potom pro žraloka výzva.“

Největší nápor amatérských potápěčů k vrakům přichází kolem desáté hodiny a končí ve čtyři odpoledne. Důvodem jsou žraloci. Většina druhů dává přednost nočnímu lovu, zatímco ve dne se stahují do hlubších vod. Možná je vede touha po klidu nebo podle hesla, že rozumnější ustoupí, přenechávají přes den prostor kolem potopených lodí lidem. Ke kontaktu proto dochází zřídka. Z toho důvodu se posádka Mary rozhodla pracovat především ráno a odpoledne. Stejně jako žraloci se vyhnou největšímu náporu turistů. Proto vyhlásil šéf večerku na desátou a budíček v sedm.

„Spíš?“ ozvala se Nicol chvilku potom, co zalehly. Promluvila na dívku poprvé od chvíle, kdy dostala lekci o soužití v kajutě.

„Ne.“

„Ty se fakt žraloků nebojíš?“

„Ne, ale respektuju je a vím, jak se v jejich přítomnosti chovat.“

„To na tebe ještě žádnej nezaútočil?“

„Ale jo, ještě v Austrálii. Jednou to byl útesovej a podruhý mako.“

„Co si dělala? Stačila si utéct?“

„Nicol, pokud jsi ve vodě sama nebo se na tebe zaměří, nemáš šanci. Bez ohledu na druh, žralok si pro tebe sáhne i nad hladinu. Útěk a panika je nejhorší, co můžeš udělat. Nikdo neplave tak rychle, a ještě k tomu vnímá strach. Prchajícího tvora plnýho strachu automaticky považuje za kořist.“

„A jak se zachovat, když proti tobě vyrazí?“

„Další omyl, který může mít fatální důsledky. Žraloci jsou hodně zvědaví. Možná proto, že si chtějí prohlédnout, kdo zavítal do jejich říše nebo zjistit, zda nejde o potravu. Většinou proplavou kolem a jdou si po svých. Teprve v okamžiku, kdy do tebe začnou šťouchat čumákem, je třeba začít brát jejich zájem vážně. Většinou stačí rána pěstí do čenichu a daj pokoj. Maj v něm totiž ty nejcitlivější orgány.“

„A když nepomůže ani to?“

„Potom je třeba připlácnout mu dlaně na oči. O ty má velkej strach. Slepej žralok je v podstatě mrtvej a on to ví. Pokud nepomůže ani to, snaž se mu dostat pod břicho nebo na záda a chytit ho za ploutve. Musíš se držet pevně, aby tě nesetřás. Chvilku se povozíš a potom zdrhne, když mu dojde, že nemá šanci na jednoduchej lov.“

Chvilku bylo ticho, než se Nicol opět ozvala: „Ty o tom mluvíš, jako by to byla zábava.“

„Zábava to není, ale cesta k přežití.“

„Stejně si tě v takové situaci neumím představit.“

„Proč?“

„Při tvé postavě si žralok musí myslet, že jsi snadná kořist. Když otevře tlamu, nemusí ani kousat, jen polkne,“ zasmála se Nicol.

„Ha, ha, dělej si legrácky. On tě humor přejde, až nás nějakej poctí návštěvou. Viděla jsem dobře, jak jsi byla vyvalená, když tvůj táta řekl, že viděl dlouhoploutváky. Patřej k nejnebezpečnějším. Kromě toho, právě díky postavě spíš ujdu jejich pozornosti. Ale tučný sousto, jakým si ty, pro ně bude velkým lákadlem,“ vrátila rýpnutí.

„Ty máš něco proti mé figuře? Aspoň vypadám jako ženská,“ odsekla Nicol, které se zřejmě narážka na vyvinutou postavu dotkla.

„Jo, to vypadáš, ale dlouho ti to nevydrží,“ nedala se dívka.

„Tím myslíš zase co?“

„Je ti dvaadvacet, a řekla bych, že tvý trojky už pamatujou lepší časy. Já mám prsa poloviční, ale vím, že ve třiceti, to je za deset let, budu pořád moct chodit bez podprsenky, aniž by mě plácaly po břiše. Taky jsem si všimla, jak ti na zadku raší pomeranč. Děvenko, celulitidy se nezbavíš, když nebudeš denně cvičit a to nebudeš, protože si líná. Taky ti začínaj kolem kalhotek růst špeky. Oproti mně asi vypadáš jako sexy holka, ale to nebude trvat dlouho. Ve třiceti budeš mít o deset kilo víc, prdel na dvě židle a měla bys hodně rychle někoho ulovit, dokud ještě vypadáš trochu k světu.“

Dívka skončila hodnocení postavy své spolubydlící a v kajutě zavládlo ticho. Asi se Nicol řádně dotkla, což byl její věčný problém v komunikaci s lidmi. Nikdy nedokázala říkat, co ten druhý chtěl slyšet. Pro několik příštích dnů, které měly spolu strávit pod hladinou, to nebyl zrovna dobrý počin.

- pokračování -