Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTheolilova cesta domů
23. 03. 2023
8
16
304
Autor
Aru
Theolil Vařmil kuchtil jako kuchtík v městské závodní jídelně, poblíž závodní dráhy. Jídelna byla přístupná nejen závodníkům, ale též širokému i úzkému, malému i vysokému, starému i mladému občanstvu. Jídelna si získala svou popularitu a věhlas tím, že byla ve městě jediná a lidovými cenami obědů drtila veškerou stravovací konkurenci, přestože vyhlášená jídla byla Nichcmocová polívka s Nichcmocovým obědem, obojí chutnalo celý týden konstantně nic moc.
To byl dar Theolila Vařmila, jeho jídla chutnala nic moc, ať byla jakákoli a dal do nich cokoli, dalo se spolehnout na nichcmocovou kvalitu jídelny.
O sobotách Theolil, bylo-li hezké počasí se ošplíchnul, vzal si sváteční košili, která měla roztřepený pouze jeden rukáv, byla propálená pouze na dvou místech a chyběl ji pouze jeden knoflík, vyrážel se občerstvit čerstvým vzduchem do města podél dýmajících fabrik, přeplněných rozkopaných silnic, dojímat se nad krásami, které skrz šedavou mlhu si tu a tam bylo možno představit, jak by asi vypadaly.
Theolil se rozhodl jít podél černajícího kanálu, jenž v městských pověstech a legendách vystupoval jako potok Žlabinka s endemickým druhem žab Žlabinek, podle nichž dostal jméno. Je známo, že tým biologů se rozhodl prozkoumat žabičky Žlabinky, v novinách stálo jen to, že jacísi vědci se ztratili v mlze a policie pátrá.
Dle věrohodných vyprávění domorodců, žijících u potůčku je ještě dnes možno za hlubokých a temných nocí zaslechnout kašel žabičky Žlabinky. Podle popisu je velká asi jako náklaďák, střílí z očí lasery a pojídá neopatrné turisty, kteří přijeli navštívit pamětihodnosti města, které nejen v paměti, ale i na fotkách zůstali jim rozmazané.
Theolil se bezstarostně procházel a jen občas zakašlal v šedavé mlze, když natáhl čerstvý vzduch. Počínalo se smrákat víc než bylo běžné soumračno obvyklé a to znamenalo, že přichází večer a s ním nažloutlé fleky, kde se dalo tušit městské osvícení. Po večerech vylézali ze svých doupat všelijací zjevové, jimž bylo raději se slušnému a bezúhonnému občanstvu vyhnouti. Theolil ještě nikdy po rozsvícení lamp nebyl venku, spěšně se obrátil k rodné hroudě a nichcmocovým jídlům, ale zjistil, že je ztracen.
Nebylo se koho zeptat na cestu, v černající mlze mohl být kdokoli podsvětním živlem; maminka s kočárkem mohla převážet výbušniny, babička o holích mohla v holích přenášet drogy, kluk se školní brašnou mohl v brašně přenášet zbraně a střelivo, pejskař s psíkem mohl jít do nelegální psí arény. Po večerech byli živlové již všude a Theolil, obávající se právem o svůj život a drobné, které nechal na stole v kuchyni byl bezradně ztracený.
Theolilův strach nabýval na intenzitě a rozkašlal se, až tak, že se musel chytit plotu, jehož existenci tím zjistil. Theolil uzřel nápad, ve škole se učilo, že všechny ploty vedou domů, ačkoli se bydlí různě, že je to jakýsi mechanizmus ve kterém učitelka tak silně mumlala, že ji nikdo z žáků nerozuměl.
Theolil se chytil pevně nejen vědomostí, ale především onoho plotu, který měl značně neurčitou barvu. Zprvu šel opatrně, ale jak byl stále nervóznější, přidával stále víc do kroku, až začal potkávat sám sebe. Z toho usoudil, že chodí v kruhu a i plot musí být kolem kruhové stavby, která musí být rozhlednou, ze které uzří cestu domů.
Theolil našel rozpadlou branku, jeho dedukce se ukázala být správnou, počal stoupati po kruhově se točících schodech na kruhově železné konstrukci, až dostal tzv. kruhovou nemoc, která se dostavuje tím víc, čím je kruhová stavba vyšší. Touha po domově v Theolilovi převládla a přes kruhovou nemoc se dostal až na vrchol kruhové rozhledny.
V úžasu Theolil zjistil, že z vrcholu není ničehož vidět, kromě šedavé kouřové tmy a staříka, jenž mu seděl na zemi u nohou v těžké modré bundě a spokojeně držel vyhaslou dýmku. Při bližším pohledu bylo možno prohlédnout, že se stařík opírá o zeď, vedoucí kamsi dál vzhůru. Stařík byl strážcem majáku, každého večera rozsvěcel světlo na vrcholu, aby lidé ve městech, vesnicích, na polích i mořích nebloudili. Léta mu už nesloužily nohy a tak si lidé zvykli na neurčitě šedavě mlžné časy.
Stařík se usmál na Theolila; stačilo staříka pouze vzít do náruče a vynést ho jen několik stovek schodů nahoru, aby mohl rozsvítit, jelikož Theolil nebyl strážcem majáku, ale kuchař. Theolil vzal staříka s těžkou bundou a vyhaslou dýmkou do náruče a vyrazil. Od té doby Theolil, utajený hrdina každého dne vynáší staříka na vrchol majáku, aby měli ostatní světlo, ač zůstal u nichcmocových jídel.
16 názorů
blacksabbath
28. 03. 2023vidíš....stačí se usmát....
Promiň, nechala jsem se unést a zapomněla jsem na to. Tak to měl štěstí.
Theolil z jídelny neodešel :D
vždyť je to na konci, že se stal utajeným hrdinou, přes den vaří nichcmocová jídla, večer jde na maják vynášet staříka, absurdno na konci vrcholí :))
díky Jamardi ;)
Myslím, že kuchtík konečně pochopil, že jeho kuchyně ztratila úroveň, chybí ji fantazie, překvapení pro zákazníka. Tak se vydal hledat a rozvíjet svoje nerozvinuté vlastnosti, skončil na majáku a všem konkurentům se ulevilo.
Evženie Brambůrková
23. 03. 2023A pokud se dostal nad smogovou vrstvu, žijí tam se staříkem dodnes.
Aru, za toto dílko tě nevynesu z Písmáku v zubech. Podle mne nejde o žádné takové, kterému by se mělo slušné a bezúhonné čtenářstvo vyhnout.