Šedivý kohout (9. část)

9

S napětím všech sil mě chytli za ramena a zvedli na nohy.

„Podívej se, jak je celá poškrábaná,“ řekl ženský hlas.

„Zjisti, jak se jmenuje,“ opáčil mužský hlas.

„Jak se jmenujete?“

„A-Alice.“

„A jak dál?“

To jsem netušila. „Už je ten Číňan pryč?“

„Žádný tu není.“

„Dejte si pozor, chtěl mě zabít.“

„Co se stalo, Alice?“

Už jsem se nadechovala, že jí všechno vylíčím. Pak jsem si uvědomila, že bych mohla působit ještě jako větší magor než ve skutečnosti, a radši jsem mlčela.

„Vypaříme se, smrdí to průserem.“

„Jsi normální?“ ohradil se ženský hlas. „Chceš ji tu snad nechat úchylákům?“

Muž neodpověděl, jen přešlápl z nohy na nohu.

„Máte příbuzné, kteří by pro vás přijeli?“

„Mám manžela. Jmenuje se Luboš.“

„A jak dál?“

„Hlušina.“

„Tipuju, že se jmenuje Hlušinová, co myslíš?“

„Sklapni Šerloku. Můžeš se sebrat a jít pro auto.“

„Pro auto?“ podivil se muž.

„Pro auto. Co na tom nechápeš?“

Ze zadního sedadla jsem si zvědavě prohlížela svoje zachránce: Pár středního věku, jestli byli sezdáni, těžko říct. Ona pohledná blondýnka, on zachmuřený, hubený a černý jako uhel. Přišlo mi, že jsou spolu už přes sto let.

Muž pustil rádio na plné pecky, až se za mnou rozdrnčel kryt kufru.

„Můžeš to vypnout?! Nejsi tu sám.“

Obkroužili jsme Kobylisy ze všech stran.

„Kudy teď, Alice?“

„Jeďte pořád rovně podle autobusu. Řeknu vám.“

Pokračovali jsme za naprostého ticha. Muž se šťoural ukazováčkem v nose, my ženy jsme koukaly z okna na štafetu šedivých činžáků.

Když jsme míjeli ten se znakem kohouta, zachvěla jsem se.

Těšila jsem se na Luboše.

Určitě víc než slepice na hrnec.

(...)