Šedivý kohout (10. část)

10

Luboš spráskl ruce: „Co jsi vyváděla?“

„Válela se v křoví,“ sdělil mu černovlasý muž. Vzal za dveře, že je zavře.

„Zbláznil ses?“ okřikla ho blondýnka. „Zas se chováš jako perfektní idiot!“

Měla jsem pocit, že ho skopne ze chodů a bude tu o mrzáka víc. To by si ten hubeňour nezasloužil, i když galantní zrovna nebyl.

„Jenom říkám, co se stalo. To se nesmí?“

„Smí. Ale záleží na tom, jakým způsobem to děláš.“

Luboš na ně zíral s otevřenou pusou, než s rámusem sešli schody. Zvýšený hlas byl slyšet ještě z přízemí.

„Co se vlastně stalo?“ zeptal se, když mi nalil čaj, k němuž přidal dva tenké plátky citronu.

Mlčky jsem usrkla čaj.

„Fakt ses válela v křoví?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Šla jsem se projít. Byla jsem v cukrárně, u katastrálního úřadu. Zamotala jsem v uličkách. Vtom jsem zjistila, že nemám mobil…“

„… na který jsem se tě ptal, než jsi odešla.“

Ano, zase jsi to se mnou myslel dobře. A já to podělala…

„Uviděla jsem v dálce tramvaj. Šla jsem za ní, jenže jsem omylem vešla na dvorek, asi to bylo čínské bistro.“

„Čínské bistro?“

„Byl tam Číňan. V ruce mával zakrvácenou slepicí. A taky sekyrou. Hrozně jsem se bála, že mi ublíží.“

„A on ji chtěl jenom uvařit.“

„Chtěl uvařit mě!!“

„Tebe?“

„Já byla ta slepice.“

Luboš vytřeštil oči.

„Vůbec tomu nerozumím, ale pokračuj.“

„Už toho moc není. Probudila jsem se v křoví. Tam mě taky našli.“

„Určitě tě nechtěl uvařit a sníst,“ nadhodil Luboš, „jenom sis to myslela.“

„Doufám. Znamenalo by to totiž, že jsem tlustá.“

Luboš mě mlčky pohladil po vlasech.

„Co s námi bude?“ zašeptala jsem.

„Co by… Půjdeš si lehnout. Potřebuješ si odpočinout, nabrat energii.“

„Přece… přece nebudeš bydlet s magorem?!“

„Budu. A ty zas s invalidou.“

Tím pro něj debata skončila. Dostrkal mě do ložnice, kde jsem se svalila do peřin.

Do pěti minut jsem o sobě nevěděla.

(...)