Žena, moře a Mary - Strašek a piráti VI.

Strašek a piráti

(duben – květen 2004)

VI.

„Mladíku, tohle je práce mořskejch biologů, a taky se musíme nějak živit,“ vysvětlil Pumpička.

„Jdem na to, než zdrhne,“ utnula další debatu, „Pumpička se bude držet kormidla, Jacob mi posvítí a já vezmu dolů kameru. Půjdu na free, abych byla rychlejší. Kdyby zaútočila, utečte, o mě se nestarejte.“

Pomalu se blížili k místu předchozího setkání. Prcek dala znamení, aby technik vypnul motor a vklouzla do vody. Pokud je oliheň nablízku bude o ní vědět. Usadila se dně a soustředila pozornost na vjemy z okolí. Pusto prázdno. Měla stejný pocit jako v bazénu. Ze zkušenosti věděla, že i když něco obyvatele moře vyděsí, není to na dlouho. Takže tu oliheň před chvílí byla a bude třeba ji přilákat.

Vyplula na hladinu, kde kolegům vylíčila situaci. Potom Jacobovi nařídila, aby svítil rampou ke dnu, jako při prvním setkání. Svou výbavu doplnila o baterku, kterou připnula k opasku a malý vzduch napojený na masku. Malý vzduch říkali lahvi s dvacetiminutovou náplní. Nouzové řešení zajišťující spojení, ale neomezující v pohybu.

Potom se vrátila pod vodu a odplavala asi deset metrů k pobřeží. Měla odtud dobrý výhled na prostor pod člunem osvětlený reflektory. Teď nezbývalo než čekat.

Po šesti minutách obnovila na hladině zásobu vzduchu. Obsah lahve šetřila na chvíle, které snad stráví při natáčení predátora z hlubin oceánu. Po návratu na dno zaznamenala slabý vjem. Byl čas se připravit. Navlékla masku, otočila ventilem a vyfoukla vodu.

Potom stiskla tlačítko mikrofonu: „Je tady.“

Od stanoviště stoupalo dno ke spleti mangrovů. Deset metrů ke člunu, o něco víc k záchraně v pobřežním porostu a osm na hladinu. Při myšlence, jaká je šance na únik se ušklíbla. Pokud při prvním setkání oliheň útočila rychle, nyní si dávala na čas. Přibližovala se opatrně v kruzích. Několikrát ji zahlédla v oblasti ozářené rampou a pokaždé opět zmizela v temnotě.

Na slušné záběry to zatím nebylo, proto i potápěčka vyčkávala. Až po šestém přiblížení nastala pravá chvíle. Hlavonožec začal opisovat spirálu, v jejíž ose se nacházel člun a na přivrácené straně se přiblížil k Prckovi na čtyři až šest metrů. Přivrácený bok lampy sice přímo neozařovaly, ale věděla, že si citlivý snímač s rozptýleným světlem poradí. 

Nakonec oliheň ukončila kroužení a zakotvila pod člunem. Pětimetrové plavidlo přesahovala o celou třetinu. Bylo na čase zjistit, co má za lubem. S nikým z řádu krakatic do styku ještě nepřišla, ale patří k třídě hlavonožců jako chobotnice, a s nimi zažila dost. Pokud se vědci v klasifikaci fatálně nezmýlili, měla by být i ve vjemech podobnost, kterou předtím nebrala na zřetel.

Po chvilce vyděšeně vstala a stiskla tlačítko mikrofonu: „Pumpičko, ať Jacob pustí rampu na dno a zmizte! Okamžitě vypadněte!!!“

Pumpička nezaváhal, předal pokyn Jacobovi, nahodil motor a s plným plynem vyrazil z nebezpečného místa. Odplul asi sto metrů podél pobřeží k průlivům u ostrova Picard, kde zamířil k mělčině u mangrovů. Vypnul motor a popadl vysílačku.

„Prcku, ozvi se!“ zakřičel do mikrofonu.

„Chceš mi vyrazit bubínky z hlavy?“ dostal okamžitou odpověď.

„Co se stalo?“

„Už jsem potvoru prokoukla, má podobný emoční pochody jako chobotnice. Napadnout mě to dřív, nemuseli jsme experimentovat. Nejdřív převládala zvědavost, ale pak jí ruplo v bedně. Takovou míru agresivity jsem dlouho nevnímala. Myslím, že byla odhodlaná rozebrat člun i s váma na prvočinitele. Jen nevím, co ji tolik naštvalo.“

„Kde jsi?“

„Zdrhla jsem na kořeny. Je tu půl metru vody a dáma zapomněla držet dietu, takže se tak blízko nedostane. Kde jste vy?“

„Asi sto metrů jižně,“ odpověděl technik.

„Vemte to podél pobřeží. Lampy na rampě svítěj k hladině a vytvářej velkej flek. Až budete u něj, bliknu baterkou.“

Po pár minutách již dřepěla v člunu a mířili na Mary. Jacoba vyložili na pobřeží u stanice. Během dne někdo z Mary upřesnění hodinu schůzky. Při přiblížení k lodi jim vyšel naproti šéf.

„Zvedněte motor, vytáhnu vás,“ zavolal a vyklopil rameno jeřábu.  Po vytažení na palubu přišla nezbytná otázka: „Všechno v pořádku?“

„Já jo a mladej taky přežil bez újmy. Prcka a člun jsem ještě na světle neviděl, tak nemůžu soudit, jestli jsou celý.“

„Prcku, co si zas vyvedla?“ zahřměl kapitán.

„Jako bych já někdy něco provedla,“ odpověděla dotčeně a s ohledem na to, že mluvila s nejvyšší autoritou, příliš vhodně nepokračovala, „budeš pořádně vykulenej, co jsme natočili. Asi bys měl vytáhnout Ichtyla z postele, budete oba nadskakovat radostí.“

„Sklapni, nebo to odskáčem oba,“ sykl Pumpička a poslal Prcka na můstek připravit k přehrání natočený materiál. Sám zůstal na zadní palubě, aby uložil člun. Kapitána na okamžik zadržel.

„Šéfe, asi budeš trochu naštvanej, zas riskovala. Pokud bys jí chtěl nadávat, nic nedělala na vlastní triko,“ zalhal technik.

„Nemyslíš si, že ti věřím?“ reagoval pochybovačně kapitán.

„Věř, čemu chceš, ale ve všem jedem společně!“

Šéf zamířil za Prckem. Věděl, že občasnou neposlušnost benjamínka posádka kryje a nemůže s tím nic dělat. Za dva roky vyprodukovala tolik průšvihů, že každý jiný by skončil na břehu. Nešlo jen o vzpouru, kterou by takové rozhodnutí vyvolalo, ale i vlastní bezmocnost. Dceru ze života škrtl, její místo zaujala neposlušná, tvrdohlavá, bláznivá, umanutá, pořádně střelená, ale také dětsky naivní a až protivně upřímná holka, která nikdy nenechala kolegy ve štychu.

„Můžu?“ zeptala se s prstem na klávese, když dorazil.

Kývl a rozvalil se v kormidelnickém křesle, odkud měl výhled na monitor počítače. Nejprve na něm proběhly nočních záběry straška, než je vystřídala osvětlená scéna. Na konci nahrávky záznam stopla.

„Nezavoláš Ichtyla?“ poprosila. „Mám představu, proč strašek útočí na bedýnku a chtěla bych vědět, jestli mám pravdu?“

„Nejdřív vyklop svou teorii mně. Uvidím, jestli to stojí za doktůrkovo probuzení.“

S povzdechem vysvětlila svůj názor na straškovo chování: „Podle mýho útočí na odraz, kterej považuje za protivníka. Asi fakt hodně dobře vidí, protože ho rozezná i na plochách, kde my nic nevidíme.“

„Tak nějak to bude, co navrhneš, aby nedemoloval přístroje?“

„Zkoušíš mě?“ zamračila se. „To snad dojde každýmu, že stačí udělat piksly z něčeho matnýho.“

„Správně,“ přikývl, „zatím jsem však neviděl nic, z čeho bych byl třeba jen trochu vykulenej, natož pořádně.“

„Tak koukej!“ řekla s důrazem a pustila pokračování záznamu.

- pokračování -