TD - Lucretiova kapka

V daleké, předaleké, strašlivě strašné pouštní poušti, kde (jak už to tak bývá) bylo jen otravné kamení a ještě otravnější pouštní písek žili tři naprosto šílení bratři, protože nikdo normální by se nikdy do pouště dobrovolně nevydal, natož aby tam žil. V poušti totiž krom nudného kamení a ještě nudnějšího písku je jen příšerně strašné vedro. Největší vedro nikdo dosud nenaměřil, protože při tom vybuchl teploměr, měřící osoba, nebo obojí.

 

Tři bratři ale přece jen měli za mák rozumu, každé ráno po snídani sestávající z písku a kamení a každého večera po večeři sestávající z písku a kamení vzorně na poušť nadávali jak příšerná a strašná je a že jsou vlastně úplně padlí na hlavu, že tam žijí.

Po jednom takovém ránu, či večeři, nejstarší Tysivy, či nejmladší z bratrů Onimi přišel s nápadem opustit k uzoufání příšernou domovní poušť a vypravit se do světa (o kterém nic nevěděli, netušili jak vypadá, ani jak daleko se svět nalézá). Prostřední bratr Tamten spráskl rukama špinavýma od písku a kamení a dal za pravdu Tysivymu, či Onimimu. Naproti tomu Tysivy, nebo Onimi byl proti, ale uznal, že byl demokraticky přehlasován a zůstal natrucdoma v kamenném domečku se střechou z písku sám. 

 

"Pojďme hledat svět, jak nám o něm vyprávěl Lucretius, jeden z našich potencionálních otců, když nás jednou navštívil." Pronesl Tysivy, nebo Onimi. "Aspoň si ukrátíme dlouhou chvíli a zjistíme co je ten svět zač."

"Výborný nápad," odpověděl prostřední z bratrů Tamten, "můj nejstarší, či nejmladší bratře Tysivy, či Onimi."

A tak šli, všude otravný písek a kamení, poušť pořád nechtěla skončit a to šli bratři už aspoň deset minut.

 

Za dalších 15 minut došli do takového lesíka (on to pořádně lesík nebyl, sestával se z jednoho stromu,) a v tom lesíku u jednoho kmene dřímal jakýsi neznámě cizácký poutník. Tamten nelenil a po zdravě přátelském kopanci, aby probudil poutníka se ho otázal:

"Neznámý poutníče, je toto ten svět, po němž pátráme?"

Když se poutník zvedl, oprášil a narovnal z přátelského kopance, dal se k odpovědi:

"Inu mládeži, toto není ještě ten svět, musíte jít dál." Ukázal jim poutník rukou a tak se bratři vydali za směrodatným poutníkovým prstem dobrých, skoro třicet minut. Všude bylo příšerně vedrózní horko, přes bujné lesoví (jednoho stromu). I tak došli k jakémusi vodomilstvu.

 

Nejstarší Tysivy, či nejmladší bratr Onimi se ujal slova.

"Vidím za množstvím vod jen samý obzor. Bratře Tamtene, my jsme ten svět minuli, to jsme ale hlupáci."

Tamten z žalu roztrhl své roucho, jež utkal na tkalcovském stavu z písku a kamení a vypustil do vln nářek.

 

"Co tu tak hulákáte, jsem Lucretiova kapka a otevřela jsem si tu lom na hloubení zeminy. Zatím jsme narazili jen na kamení a písek a lom je často zaplavován vodou z nedalekého oceánu, ale já se svými 14847474656477475 lomníky se nevzdáváme! "

Tysivy, nebo Onimi oněměl úžasem, zatímco neméně se divící Tamten zvolal:

"Ty jsi kapka našeho potencionálního otce Lucretia, jak nás jednou navštívil!"

"Ano, jsem kapka, vašeho potencionálního otce a  nařizuji vám (potenciálně) vrátit se domů!!"

 Na to se Tysivy, nebo Onimi s Tamtenem obrátili k domovu k opuštěnému bratru Tysivymu, nebo Onimimu. Kapka jejich potencionálního otce byla moudřejší, než oba bratři, až na to otevření lomu tak blízko oceánu. Bratři se po slabé hodince opět šťastně shledali a od té doby z jejich rodné pouště už nikdy do takové dálky neodešli a žili šťastně až do první pouštní bouře, která je udusila pískem.