Šedivý kohout (16. část)

16

Prohlížela jsem si Blanku v našem bytě s otevřenou pusou.

Na ulici bych ji nepoznala. Musela by mít na krku jmenovku. Nebo stroj času.

„Jsem moc ráda, že jsi přišla.“ Úplně se mi zlomil hlas.

„Co se děje, Alice?“ pobídla mě Blanka.

Vyklopila jsem jí všechno, co ve mně bublalo a hnilo celou tu dobu. Jak mě štve, že nevím, kdo jsem, jestli je tenhle mizera můj manžel, jestli moje vzpomínky nelžou aspoň v něčem.

Když jsem se vypovídala, bylo mi líp.

„Úrazy hlavy nejsou prkotina,“ uklidňovala mě. „Je přirozené, že si spoustu věcí nepamatuješ. To vůbec nevadí. Určitě si časem vzpomeneš.“

Její slova zněla jako hřejivý balzám. Tak moc, až jsem tomu nevěřila.

„Někdy si zajdeme na medovník,“ navrhla jsem.

„Jasně.“

„Vezmeme si křesla z kanceláří a potkáme se u varných konvic jako za starých časů.“

„Už teď se těším.“

Nic z těch nesmyslů nezpochybnila.

Přestala jsem jí poslouchat. Vše jsem odkývala, jenom jsem čekala, až vypadne.

„Vyváděla jsi úplně zbytečně,“ vpálil mi Luboš.

To pro mě byla poslední kapka.

„Něco ti řeknu, kamaráde,“ zasyčela jsem. „Tohle se vám nepovedlo. S Blankou jsme měli společnou kancelář.“

„Neměli. Každá jste seděla na opačném konci chodby.“

„Věříš jí, nebo mně?!“

„Nejde o to, čemu věřím. Já si to pamatuju.“

Podlomí se mi nohy.

Tolik lží už neunesu.

(...)