Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

V bahně a jeho nebi aneb o jednom z nás

16. 06. 2023
1
1
165
Autor
Zavel

     Na peron doběhl na poslední chvíli. Rozčiloval se a hudroval pod vousy, ale věděl, že za okamžik jede další spoj. Tak jen klid. Pár minut počká. Je přece rozumný a trpělivý. Dokáže se ovládnout. Zůstává nad věcí. Taková maličkost. To přece není žádná patálie. Jsou významnější věci na světě. A on o nich jako jeden z nemnoha dobře ví. 

 

     Vlak se mnou uháněl k domovu. Nestihl jsem rychlík a tak se cesta courákem vlekla. Byl pátek a kolem mne se tísnilo více cestujících, než v jiné všední dny. Nedokázal jsem se za těch okolností soustředit na četbu, a tak jsem sáhl po hudbě. Sluchátka do uší a už vybírám. Co dřív? Tohle ne. To už jsem slyšel. Z přemíry možností se nemohu rozhodnout. Přes řetězec náhodných voleb zabloudím ke klasické muzice. Třeba nějakého toho Bacha. Ano, to je ono. To je přesně ono.

 

     Zaposlouchám se, vyhlédnu z okna, zadívám se do kraje, která kolem nás ubíhá a kdesi vzadu mizí, jako by nikdy neexistovala, zatímco se ta před námi zhmotňuje, snad jen pro potěchu našich očí. Pozvedám zrak k nebi, zatímco mistr klade v geniálním kontrapunktu neomylně jeden tón vedle druhého. Jsem na vrcholu blaha. Na kratičký okamžik zachytím smysl v nekonečnu a už jej nechci pustit. Ne, už nevystoupím. A když se pak rozhlédnu po interiéru vlaku a svým zrakem spočinu na tvářích těch skvělých, čistých a výjimečných lidí kolem, vím, že nejsem sám. Že jsme tu spolu, sdílející naše lidství, a přece každý sám pro sebe. Pro svůj vlastní život. Pestrost v jedinečném. Jednota v rozmanitosti. 

 

     Vlak brzdí v zastávce, lidé jej opouštějí, jiní nastupují. Naproti mně se uvolní místo. Neopouštím své průzračné výšiny. Na prázdné místo se náhle posadí dívka. Naše pohledy se na vteřinku potkají. Jemně se usměje. Po očku ji sleduji. Jako by vše, co tu působením mistrových precizně vybraných tónů prožívám, zhmotnilo se v dokonalosti její existence. Jako by ona byla tou hudbou. Jako by ona sama byla vlnící se loukou za oknem, i klidným a konejšivým nebem nad ním. Jako by ji sem právě v tuhle chvíli kdosi záměrně poslal. Ahoj, to jsem já. Tohle všechno. Vesmír. V jejích očích se to celé odráží a já nabývám dojmu, že ona sama je právě v ten moment uchvácena přesně tím stejným, čím jsem několik posledních minut ovládnut já. Je to jasné, zřejmé a zřetelné. Beze slov. Prostě se to děje. S námi, pro nás a díky nám.

 

     Další zastávka. Cestující vedle mě nás opouštějí.  A pak se to stalo. Na sousední sedačku a na tu protější usedají dvě podivné existence. Šlachovitá těla v tílkách samé tetování, zkažený chrup, v ruce plechovku piva. S jejich příchodem kabinu zaplnil nelibý zápach. Odporné bytosti. Bezohledně hlasitě se dohadovaly o jakési banalitě. Čas od času se hřmotně zasmály, přičemž se smíchy kývaly v takové míře, že se mě jedna z nich lokty dotýkala. Byl jsem zhnusen. Naskočila mi husí kůže. Jak jen se člověk může přivést do takového stavu? Do takto nechutné podoby? Kam až to člověk dokáže dotáhnout? K čemu takový člověk je? A proč se musí dopravovat stejným vlakem jako já, a navíc si ještě dovolí roztahovat se na místě přímo vedle mě? Kéž by tu ani jeden z nich nebyl. Kéž by vůbec nebyl.

 

     Udělalo se mi nevolno. Vše, co jsem do té chvíle prožil, bylo pryč. Hudba zmizela a vzala s sebou nejen nadpozemské sféry, ale i onu přepůvabnou dívku. Kam jen se poděla? To oni za to mohli! Ty dvě obludy! Zhnusen jsem vytáhl sluchátka z uší. Sbohem, mistře Johanne. Snad někdy příště. V lepší společnosti. Já budu připraven. Vždyť si Vaši hudbu zasloužím. Jsem ji přece hoden. Ne oni dva. Ne ta polena. Ty nezušlechtěné hromady masa a kostí, které svou nekázní zdegenerovaly do podoby neužitečných balíků zátěže, jež nám ostatním překáží v cestě vzhůru. Které nemají nic jiného na práci, než nám vnímavým a citlivým duším připomínat, kolik slizkého hnusu na nás na světě číhá. 

 

     Kdepak! Mě nic takového na zemi neudrží. Na tom jsem příliš jemný a nadmíru ušlechtilý. Mě na svou úroveň nestáhnete. Já si totiž dovedu vážit pravého člověka. Poznám krásu a uzřel jsem smysl. Tak uvědomělou slupkou nepronikne ani atom toho hnusu, který takové, jako jsou oni dva, udržuje ve zvířecí říši před branami lidskosti. Kampak na mě. Čním vysoko nad vámi. Jako když se o víkendu zajdu porozhlédnout do zoo. Ano, to je ten správný příměr. Jsem až příliš pravým člověkem, než abych se nechal stáhnout na vaši úroveň. Povznesen nad ty, co mi nesahají ani po kotníky. Jsem dokonalý. A ve své dokonalosti se nenechám ničím vyrušovat. 

 

     Vlak opustil na konečné stanici. Podaroval žebráka, okázale se pohoršil nad partou přiopilých strejců klátících se u okénka výčepu, aby se pak dojal krásou rozkvétající třešně před nádražní budovou. Vykročil k domovu a byl spokojen. S tím vším byl spokojen. To všechno byl on.

 


1 názor

Alegna
před 10 měsíci
Dát tip Zavel

Bavilo mě číst, mám takové sondy do myšlení ráda. Víc by mi sedlo, kdyby byl první i poslední odstavec také v první osobě, nebo nějak výrazně oddělený.

Tady se vloudily chybky:

Na tom jsem příliš jemný a nadmíru ušlechtilý. Mě na svou úroveň nestáhnete. Já si totiž dovedu vážit pravého člověk.

- Na to jsem .... pravého člověka

A ve své dokonalosti se nechám ničím vyrušovat.

- .... se nenechám ...


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru