Žena, moře a Mary - Goblin VIII.

Goblin

(říjen - 2004)

VIII.

„Kapitáne Besconde,“ pozdravil Američan mírnou úklonou hlavy, „co to zase provádíte? Rok držíme perutýny jen v Karibiku, a vy je objevíte u Afriky.“

„To je jednoduchý, profesore,“ usmál se šéf s úlevou, že si vzpomněl alespoň na titul, když jméno zůstalo nedobytné v hloubi mozku, „nic neprovádíme, jen děláme pořádně svou práci.“

„Nepochybuji o kvalitách vaší posádky, ale uznejte, že narazit na rybu, která nemá u Annobónu co dělat, hned druhý den, není běžné.“

„Tuhle poznámku byste měl rychle vysvětlit,“ zamračil se kapitán.

„Za poslední dva roky nemá nikdo z oboru takové výsledky. Chlapi z našeho Albatrosu povídali něco o čarodějnici, která vám vodí ryby před objektivy a na hraní má žraloky...“

Možná by se šéf dozvěděl víc, ale profesorovi došlo, že nejsou sami, a zmlkl. Před okamžikem totiž vyplnil druhou polovinu monitoru obraz mladého muže. Podle všeho přítomnost perutýnů u Annobónu vyburcovala špičky obou organizací, neboť Francois Dupont zastával v IUCN místo ředitele pro biodiverzitu oceánské fauny.

„Bonsoir,“ pozdravil profesora a s nepřehlédnutelným povzdechem kývl na kapitána: „Bonjour les dégâts, Alain! Vy nám dáváte zabrat, ale díky, skvělá práce. Věděli jsme, koho k ostrovu poslat. Perutýni jsou skoro větší problém než svítící voda.“

„Saly, Francois,“ oplatil šéf pozdrav a kývl hlavou k druhé půlce monitoru, „nejdřív vyklop, jak se tu objevil tenhle.“

(Bonsoir – dobrý večer; Bonjour les dégâts! – přibližně No nazdar! – výraz nutno použít s patřičným akcentem; Saly – ahoj)

Dupont se ušklíbl: „Taky ti leze na nervy? Nejsi sám, ale šéfové agentur se dohodli v kritických případech na úzké spolupráci, tak jsme ho museli přizvat.“

„Tak jo,“ vzdychl kapitán, „nález perutýnů je vedlejší produkt. Objednávka IUCN zní na zjištění kondice kaniců, takže respektuju jen rozhodnutí agentury.“

„Tvrdíte, že zkoumáte kanice?!“ zvýšil hlas profesor.

„Třicet šest kaniců za dva dopolední ponory u západního pobřeží,“ vysvětloval šéf, jako by šlo o naprostou samozřejmost, „zejtra dopoledne uděláme jihozápad a jih, a za dva dny východ. Pokud to tak půjde dál, vzorek bude pro stanovení kondice stačit.“

„Určitě, víc není třeba…“ přispěchal Dupont, kterému bylo jasné, že něco nehraje, ale dál se nedostal.

„To není možné!!!“ vykřikl profesor. „Máte čtyři potápěče, Albatros jich má osm a díky dekompresím by nám průzkum trval týdny.“

Kapitán doufal, že Američan informaci jen tak nespolkne, a nemýlil se. Zachoval vážnou tvář, když odpovídal: „Máte největší a nejlíp vybavenou loď v branži s největší posádkou, ale to podstatný chybí. Čarodějnice, která přivede kanice z hloubky k hladině.“

Výbuch nepřišel, i když podle profesorova vzhledu k němu moc nechybělo. Nakonec vybledl, ale k další diskuzi podle všeho již ochotný nebyl. Pouze oznámil, že si NOAA nepřeje další přítomnost Marie Antoinetty ani IUCN v oblasti zájmu Spojených států.

„To jste na mě trochu hrr,“ zareagoval Dupont, kterému zřejmě přišlo líto, že si do Američana také nerýpl, „oblastí zájmu myslíte plundrování zásob ropy těžaři ExxonMobil a Amerada Hess ve vodách Rovníkové Guineye, nebo nadstandartní vztahy Bushovy poradkyně pro národní bezpečnost Condoleezzy Rice s prezidentem Teodorem Obiang Nguema Mbasogo?“

(Condoleezza Rice od 2005 ministryně zahraničí USA za vlády Bushe sn.)

Bylo vymalováno. Obraz z poloviny monitoru zmizel a s ním bez rozloučení profesor. Kapitán s Dupontem se na sebe usmáli a kývli. Jako rodilí Francouzi, kteří nemají v povaze trpět přílišnou úctou k autoritám, si rozuměli dokonale. Dobře věděli, že sahat Amíkům na politiky nepatří mezi nejlepší nápady.

„Co dál?“ zajímalo kapitána.

„Na kanice se vykašlete a pokračujte jen v měření zamoření. Jakmile skončíte, zmizte. Podle zkušenosti pošle NOAA ještě dneska protest a my se zítra odvoláme. Dva dny bude trvat vyjasňování kompetencí než kývnem na ukončení prací. Teprv potom oficiálně uzavřeme zakázku. Tak máš ještě další den k dobru. A teď bych rád poznal tu tvou čarodějnici, taky jsem už o ní slyšel.“

„Myslíš to vážně?“ zeptal se šéf, kterému nepřipadalo jako dobrý nápad seznamovat Prcka s kýmkoliv. Po Dupontově přikývnutí pokrčil rameny a natáhl ruku k tlačítkům interkomu.

„Jestli si zrovna nepovídá s mořem, tak za chvilku dorazí,“ jistil se pro případ, kdyby výzvu k dostavení se na můstek ignorovala.

„S kým si povídá?“ zatvářil se nedůvěřivě muž na monitoru.

„S mořem, dokáže…“ Dál se nedostal, na můstek vtrhla rozlícená žena, oblečená do kalhotek od plavek a zástěry. Úzký lacl potřísněný rezavými skvrnami nebyl zřejmě navržen k nošení na holém těle. Z prsou zakrýval žalostně málo. Ke všemu držela v ruce půlmetrovou mačetu umazanou od krve.

„Mám toho dost,“ křičela, což doprovázela máváním zbraní, „večeři chcete včas, ale furt někdo otravuje. Nejdřív Ichtyl, teď ty…“

Nedokončila, jako před chvílí kapitán. Jen důvod byl jiný. Teprve nyní si všimla podivně se tvářícího muže na monitoru. Pootevřená ústa a oči zvětšené do neobvyklé velikosti. Nemohla výraz popsat jinak než jako pořádně vyvalený. Jen netušila, zda jde o momentální stav nebo vrozenou vadu.

„Skončila si?“ zeptal se šéf. Když přisvědčila, ukázal na monitor a pokračoval: „Francois Dupont ředitel IUCN pro biodiverzitu oceánské fauny. Chtěl tě poznat, ale nejsem si jistej, jestli jeho zájem ještě trvá.“

Přehodila zamračený pohled ze šéfa na ctihodného Duponta a podle dobrého zvyku slona v porcelánu vyhrkla: „Jestli se pan ředitel už dost vynadíval, šla bych dorozporcovat toho tuňáka.“ Na důkaz, že to myslí opravdu vážně, strčila mačetu před monitor.

„Zmiz!!!“ sykl šéf a za Prckem během vteřiny zaklaply dveře.

„Alaine,“ rozesmál se Dupont, „čekal jsem cokoliv, ale vždycky umíš překvapit. Dej vědět, kdy se vrátíte do Marseille, zajedu tam a budu hodně zvědavej.“

- pokračování -