Jak jsem nemohla domů . . .

Středa, 18.30 hodin.
Téměř přesný čas, kdy každodenně opouštím svůj byt a vydávám se se svým čtyřnohým přítelem na poslední večerní venčení. Psík má nemocné srdíčko a tak nám náš okruh trvá obyčejně půl hodiny. Jdeme co noha nohu mine plus zastávky na oddych. Už na konci okruhu vím, že to bude jen tak tak, utřít mu nožičky a pochvátat na nejmenší místnost v bytě.
Vyjedeme výtahem do prvního patra. Na chodbě potkávám sousedku. Utíká dolů po schodech. V letu na mě volá, že jí vezou z Prahy od syna zapomenuté věci. Pak se prý zastaví.
Vyndávám klíče z kapsy a chci odemknout, ale ejhle...
Klíč od bytu je zlomený! Stojím na chodbě jako solnej sloup. Nohy mám křížem. Sousedka Mirka už jde po schodech nahoru.
"Miruš, přidej. Pust mě na záchod." Čučí co se děje, ale odemyká promptně. Vrážím jí do ruky vodítko s Irvinem a mizím v útrobách jejího bytu.
"Co se děje?"
"Mám zlomenej klíč v zámku."
"A co budeš dělat?"
"Nejdřív zavolám Mirkovi."
Mirek je soused všeuměl. Pomáhá v domě všem téměř se vším. Snad nebude v práci.
Mirka přichází se svou troškou do mlýna: "Nechceš zkusit náhradní klíč co máš u mě?"
"A kam bych ho asi tak strčila, když je v zámku obsazeno," odmítám její návrh.
Telefon vyzvání.
"No Ivi?"
Mirku, mám zlomenej klíč v zámku a nemůžu domů."
"Vydrž, beru nářadí a hned jsem tam."
Přijíždí výtah a v něm - snad - moje spása.
"Jak se ti to povedlo?"
"Co já vím. Normálně jsem zamkla a dala klíče do kapsy. Vyndala jsem je až tady na patře. Prostě jsem ho musela zlomit, když jsem zamykala. V kapse ale nic nemám. Musel tam zůstat."
Mirek bere do ruky telefon a gůglí první pomoc při zlomení klíče v zámku. Rad je tam "neurekom". Včetně toho,  že máme zbytek klíče namazat vteřinovým lepidlem a pokusit se oba díly v zámku slepit. To odmítám a odkazuji Mirka na dodatek, že se klíč může v zámku přilepit.
Mirka svítí do zámku a Mirek se pokouší dlouhou jehlou podebrat a vylovit zlomeninu. 
Já mezitím volám kamaráda mého syna. Je to fachman na zámky. Telefon vyzvání, ale nebere ho.
"Tak tady ti nepomůžu," říká po čtvrthodině šťourání v zámku Mirek a odjíždí do třetího patra.
Fachman telefon stále nebere.
"Zavolej synkovi, když je to jeho kamarád, tak mu to vezme,"radí Mirka.
Bože ty její rady, ty jsou nad zlato.
Fachman telefon stále nebere.
Volám hasiče.
"Dobrý den. Zlomila jsem si klíč v zámku a nemohu se dostat do bytu."
"A máte něco zapnutého? Kamna, žehličku...?"
"Ne. To ne."
"Tak to k vám jet nemůžeme. Není to stav ohrožení, ale mohu vám dát dvě telefonní čísla na zámečníky."
"Děkuji, to budete moc hodná."
Zapisuji si ona dvě telefonní číslo. Když se podívám na první, je stejné jako číslo na toho mojeho fachmana. Super. Zkouším druhé.
"Dobrý den. Dostala jsem na vás číslo od hasičů. Zalomila jsem klíč v zámku."
"Já jsem na dovolené na Moravě. Nemohu vám pomoci."
To je tedy prekérka. Zkouším další telefonní čísla z internetu. Buď to neberou nebo jsou mimo.
"Zavolej tomu synkovi. Zkus to." Další dobře míněná rada sousedky. Nojono, tak to zkusím.
Ahoj, synku. Nevíš jestli pan Študlar někam neodcestoval? Volám, protože jsem si zlomila klíč v zámku. Ale on mi to nebere."
"Pan Študlar sedí vedle mě. Veze mě domů. Byli jsme na výletě ve vojenském muzeu v Praze. Slyší tě a za hoďku je u tebe."
"Uf, že se na něj těším."
 "Vidíš, já jsem ti to říkala," připepří mi Mirka můj kousek koláče.
"Pojď, udělám ti kafe než přijede."

O hodinu později..........
"Ráda vás vidím, pane Študlar."
"Za pět minut jste doma. Nebojte."
Sahá do nářadí a vytahuje nějaký drát. Něco na něm kleštěma udělá a strká ho do zámku. Chvilku šťourá.
"Máte někde náhradní klÍč?"
"Proč? Mám ho u sousedky." 
"V zámku totiž nic není."
Mirka mi podává klíč od mých dveří.
"Nic neříkej," varuju ji pohledem.
Pan Študlar strká klíč do zámku, otáčí klíčem a ejhle - je otevřeno. 
Fachman je prostě fachman!
No a i sousedka může mít dvakrát pravdu!
 
Doslov.
Čtvrtek ráno.
Vycházím na první ranní venčení. Na chodbě se něco leskne. Shýbám se a...
"Co myslíte, že jsem našla? Správně! Byl tam! (Úlomek klíče...)