OSAMĚLOST PO KAPKÁCH I.

1.
Proč se pokaždé, když trpím těmi svými úzkostmi, vydávám neustále tou stejnou cestou. Kráčím ve spadaném zvlhlém listí, popraškem jemného běloučkého sněhu, po rozpálené dlažbě hříšného města za dlouhých nocí, i chodníkem posetým okvětními lístečky kvetoucích okrasných dřevin zjara, kdy by mne mohly probudit čerstvé vánky a vůně kvítí. Čtyři období depresí a já už to nemohu vydržet, tak jdu ven, jdu se prostě a jen projít, nic neočekávaje. A vždy tou stejnou trasou. Pořád dokola, slepec s vytyčenou pěšinou do známa.
Stejné domy na mě civí tajemně slepými okny, prázdně a necitelně, hýčkaje si pokoutná tajemství a snovaje své obmyslné pletichy. Stejné černě natřené kandelábry, keříky při okraji parku, stejně oprýskaná zeď nedalekého hřbitova, i břečťan, který se po ní plazí s hříšnou oplzlostí prostitutky.
Lampy mhourají do šera, za dne chladnější než rozezlené ženy, nic osobního, nic hřejivého, nepřátelství, a vo možná horší než to? Nezájem.
I ta lavička v půli cesty. Nazpaměť v ní znám rýhy po klíčích, iniciály milenců spojených srdíčky. Kolik z nich je asi pořád ještě spolu, když já jsem věčně sám? Svědectví mrtvých lásek nebo slavných romancí? Ona, ta pošmourná lavička, obrostlá plevou a s poházenými oharky cigaret kolem, se to nikdy nedozví.
Dnes prší. Řekl bych si : " Konečně změna! "
Ano, zvolal bych to radostně, proklamoval nejbližšímu okolí jako mocnou depeši jedné rozbité duše. Sice šeď a ponuré mokro, chlad a nepříjemný, dosti vlezlý závan studeného větru, přesto snad změna. Něco zvláštního, co vybočuje z onoho monotónního normálu, do nějž se každodenně nořím. Připomíná mi to pohyblivý písek na poušti. Někdy jakobych zabředl do bahna. Cítím na duši jeho slizkou mazlavost a hrozný zápach zetlelosti a hnusu.
Kdybych si oblékl alespoň jiný kabát, nebo... nebo třeba nasadil jiný klobouk! Ne! To jsem celý já! Dozajista si za všechno to trápení, to vnitřní trápení mohu sám.
Zase kráčím stejnou ulicí. S nudou zírám na okapy, které plivou vodu. Vodu jíž předtím neurvale chlemtaly. Dobře jim tak, že se zalkly chtíčem. Zvedám hlavu a pozoruji ušlechtilejší chrliče na okraji střech, jak s okázalostí tryskají proudy chladné čiré tekutiny, snažeje se omýt špínu z kočičích hlav zamlklých ulic.
Zaráží mě to. Vždyť... to  přece nejde, nemohu to donekonečna opakovat, než z toho zcela zešílím! Musím učinit nějakou změnu! Nějakou věc, kterou jinak běžně nedělám, protože jí nejsem schopen. Zatím schopen!
Kdybych aspoň nepotkával ty stejné lidi, ( když už tedy nějaké potkám ) , ačkoli to bych musel chodit do jiné části města. Co mohu čekat, když tu ti lidé žijí jako já?
I když tedy prší, musím se zastavit. Přitáhnu si límec dlouhého kabátu ke krku a zastavím se... vida! Ano, zastavím se třeba u té lavičky na okraji parku. Takže zmoknu a prochladnu. Možná onemocním. Změna. Ale podivná změna, to by musel uznat každý. Jenže já musím. Musím něco udělat jinak, alespoň dnes. A trochu ve skrytu duše doufám, že když to dnes učiním poprvé, zůstane to tak navždy. To poslední co bych chtěl, je zavést další zničující rituál svých " antidepresivních " procházek .
Loudám se k lavičce. Co je mi po tom, co je dnes za den, i když vím, že je šestý zářijový den, no a co mi sejde na čase. Samozřejmě, že už jsem se s křečí a se zatnutými zuby podíval po očku na hodinky sepnuté stříbrným řetízkem. Stěžejky s odlupující se barvou se ladně otevřely a odhalily ciferník. Ne, nepodívám se, poručil jsem si. Vždycky v tomhle místě se dívám, kolik je hodin. Proč? Vždyť mě přece nikdo nečeká, nikdo mě nehoní kamsi, nespěchám... tak proč se musím pokaždé zadívat v tomto místě, naproti tomu stejnému kmeni každý den stejného stromu, jaký že je právě teď čas? Vždyť by mi na něm nemělo prachnic záležet, čas je podivuhodnost sama pro sebe. Pokaždé se mění. Pořád a pořád se přeměňuje v něco neforemného, nehmatatelného, spěchá a utíká mi z dosahu. A přitom mi tolik ničí život, mění i mě. Ubírá mi síly. Stárnu kvůli němu.
Proč bych se tedy o něj měl zajímat?
Šest hodin večer...
Schoval jsem hodinky prokřehlou mokrou dlaní a zasunul je do kapsy. Tak aspoň dojdu k té lavičce, udělám to. Změním něco. Nikdy jsem k ní ani nešel, natož si na ní sedl. Dnes se šeří, prší jemný ale studený déšť a já musím prostě něco učinit jinak. Snad se nezhroutí svět, nezkřiví čas ani prostor.
Zvedám pohled k nedaleké lavičce a zarážím se. Když už nic, tak jsem právě učinil pár změn. Odhodlal jsem se, ano, a navíc zůstal stát. Nikdy jsem se při svých toulkách a pozdějších návratech kolem rozsvícených kaváren a rudých lampiček přez den cudně skrytých nevěstinců nezastavoval. Připadalo mi to všechno tak zřejmé, koloběh dne a noci, stejné výjevy před očima, které vyhlížejí z mé nemocné duše.
A teď tam stojím, mží jemný postřik deště a šeří se. Lampy pomalu pohlcují šerý smutný obraz nevlídnosti zatuchlé mdlé ulice. Snaží se jej ozářit kruhy zlatavého přívětivého tepla a světla, leč marně, leč marně.
Na lavičce seděla postava. Rysy v šerém večeru napovídaly že před sebou vidím ženu. I ona jako já něco nejspíš změnila. Jak jinak by tam mohla sedět, když se stmívá a je tak mokro a sychravo. Počestná dáma bez doprovodu? Jakmile jsem na ni pohlédl, spatřil její skrývanou ale smutnou tvář. Zahlédl ji jen na chvilku, než ji skryl stín, který se zhmotnil tam, kam nedosáhlo olejnaté světlo lampy. Přece jsem však poznal v tu jedinou vteřinu odhalení smutek, znám jej tak dobře, jako neznám nic jiného na tomto bolestivém světě. Bolestivém pro přecitlivělé duše.
Přes všechny indicie jsem věděl, že jde o ženu čestných mravů. Nebyla to žádná lehká dívka, která si říká vyzývavě o připálení cigaretové špičky a čeká na pozvání na sklenici míchaného hříchu noci.
Popošel jsem ostýchavě k ní. Zřejmě mě zaregistrovala, protože sebou trhla a napřímila se. Déšť ustával. Zvláštní to osud, nebo jen čirá náhoda? To nikdo nevysvětlí nikdy spolehlivě a proto bych o takových věcech asi neměl uvažovat.
Žena poposedla dál od jedné strany lavičky, jako kdyby ji snad předtím zabírala celou a teď se jí podvolila uvolnit jedinému příchozímu. Přitom už před okamžením seděla schoulená ve svém malém koutku.
Přišel jsem blíže a smekl klobouk, nevěda co říci, ale v jednání se ženami nepříliš bystrý a zkušený jsem alespoň pronesl dvorně že " přeji hezký večer " , ačkoli moc hezký se vzhledem k dešti nejevil. To jsem si ale pochopitelně nechal pro sebe a požádal ji o svolení přisednout si. Mou téměř samomluvu pětovala ostýchavým přikývnutím a sotva slyšitelným svolením. Znělo to jako povzdechnutí vánku, to její nesmělé ' ano ' , nicméně jsem to vzal jako gesto souhlasu a přisedl si.
Přestalo pršet. Tlumené a těžknoucí světlo lamp se plazilo v odrazech po mokré dlažbě a zrcadlilo v jezírkách kaluží. Stromy za nimi a nad nimi projel záchvěv studeného poryvu větru. Teskně zapípal poslední ptáček dne. Noc se skláněla nad městem a probouzela nuzné existence i bohémy toužící po odreagování.
" Chodíte sem často? " musel jsem prolomit to nekonečné ticho, které mě již počínalo děsit. Tušil jsem, že asi uteče. Teď mohla aspoň utéci, protože jsem ji vylekal svým oslovením. Měla pádný důvod vyjeknout a namířit si to ve spěchu někam pryč. Jenže si nemohu pomoci. Ta tichá propast mezi námi na té zvlhlé lavičce dusila mé hrdlo, způsobovala utrpení a bolest na hrudi. Úzkost se stala nesnesitelnou.
No a jen chvilku po vyslovení té otazky jsem si uvědomil, jak hloupá se zdála být. Tedy ta otázka. Vždyť jsem tu ženu tady nikdy nespatřil, tak jak jsem mohl položit takovou nicotnou otázku. Vlastně proc nicotnou? Ona přece neví, že jsem ji tu nikdy nepotkal, tak ji nemusí považovat za hloupou a mě... a mě za blázna.
...blázna...
Ne. Jsem blázen. Co to tady dělám? Co to tu říkám? Nad čím to tu sakra přemýšlím?
Z prostomyslných a plytkých úvah mne vytrhl čísi hlas, jemný a citlivý hlas:
" O - občas, " odpověděla žena tence, snad to bylo spíš děvče, nedalo se tak z jejích rysů poznat. Vlasy prosté, dlouhé, asi světlé, žádný složitý účes, skryté do dvoubarevného hlubokého kloboučku s ozdobou stylizované do podoby květiny. Nevypadala nijak přelíčená, v tom špatném světle by dokonce mohl každý říci, že není namalovaná vůbec, snad jen rty, trochu pudru...
A šaty? Jednoduchý střih pod kolena, který ovšem mnoho neodhaloval. Žádný svůdný dekolt ani rozparek, jemně zdobené nenápadnou krajkou a zřejmě jednobarevné, aspoň v tom příšeří se tak zdály. Nohy v tmavých punčochách a boty s matnou přezkou a vyšším podpatkem. Na klíně křečovitě svírala menší kabelku.
" Nikdy předtím jsem si tak zajímavé dívky nevšiml, "řekl jsem a připadal si jako hlupák hned, jen co jsem to vypustil z úst. Zrudl jsem, což nemohlo být v té skoro již tmě zřetelné. Vlastně se na mě ani jednou nepohlédla, tak by mi to mělo být jedno. Zavrtávala se pohledem na odlesk světla lampy v kaluži. Nohy těsně u sebe, zdálo se že se třese... chladem?  Snad ne strachem ze mě!
" Zajímavé dívky? " podivila se a bylo na chviličku patrné, že vytřeštila oči. Znělo to o mnoho hlasitěji.
Vytřeštila oči. Ano. Čím ale? Potěšením? Překvapením? Nesouhlasem?
" Ano, zajímavé, " zopakoval jsem již mnohem klidněji. Zvláštní, co se to se mnou děje?
" Z čeho usuzujete, že... že jsem... , " vysoukala ze sebe tichounce a jemně.
" Zajímavá? " dokončil jsem ochotně za ní. Musím opatrně. Nechci ji vyděsit. Něco je na ní tak zvláštního a já nedovedu říct co to je. " Před chvilkou jsem si chtěl sednout na lavičku když pršelo a navíc se už stmívá, to je dost nezvyklé. No a vy jste ve stejných podmínkách sama venku. Prosím za prominutí. Nechci se Vás nijak dotknout, jen... jsem... cítil na okamžik, že... cítíl jsem..., " jak to jen říct? Už jsem se ztrapnil dost, chtělo by to nějak ukončit, omluvit se, vstát a odejít než se to celé úplně pokazí. Co to tady předvádím za tragédii?
" Sounáležitost? " vyslovila opatrně.
Nevěděl jsem, co na to říci, tak jsem přitakal a doufal, že to nekazím ještě víc. Že jsem neučinil temnou a neoddiskutovatelnou definitivu.
" Já... chtěla jsem... jsem se jen projít a napsat nějakou novou báseň... nechodím sem často. Vlastně moc nikam nechodím. Spíš za tmy. Ráda se prochazím za tmy. Nemusím se totiž před ní přetvařovat. Jsem v ní... opravdová. "
Poslední slovo vyřkla tak zvláštně, až mne bodlo u srdce. Polila mě vlna nepochopitelné lítosti. Nad kým a z jakého důvodu?
Teď nebo nikdy. Rozhovořila se o svých pocitech, tak musím navázat.
" Vy píšete básně? To mě velmi zajímá, "
Dívka sebou škubla. Chvěla se po celém těle a mačkala svou malou kabelku. Přikývla. Stále se na muže vedle sebe ani jednou nepodívala.
Požádám ji o procházku i o přečtení nějaké její básně... ale jak to uskutečnit. Já nejsem pravý gentleman, jen pouhá nula s rozbitou duší, se svými stihomamy a obsesemi.
" Rád bych si... si nějakou vaší báseň přečetl, kdybyste laskavě svolila, že... že jsem toho hoden, " vysoukal jsem konečně ze sebe. Připadalo mi to jako porod nějakých strašlivých slov záhuby a přitom o nic nešlo. A přece jsem pociťoval náhlý a nepopsatelný strach, že je konec. Konec?! A čeho konec? Uvědomil jsem si vzápětí, že konec nemůže nastat, pokud nic nezačalo. A stejně! Byl tu. Známý strach, nepopsatelný vzletnými výrazy a větami, ale tolik známý. Neznal jsem jeho jména ani podoby, ale to, jak přichazí a jak bodá, drásá a škrábe uvnitř mě samotného.
" Velmi rád čtu poezii, vlastně nejen poezii, ale bylo by mi ctí, kdybyste... kdybyste nepovažovala za příliš troufalé požádat vás o přečtení. "
Překvapivě přikývla a pootočila hlavu v kloboučku. I přes matné světlo lamp a hýřící tmy kolem si nemohl nepovšimnout jejích zvláštních rysů.
Zvláštních?  Zvláštní jak častokrát dnes ze mne prýští popisy slovem : zvláštní, zvláštně...  Mohu si však dovolit zřít jakykoli obraz a vyřknout slovo : " divný " ?
Ne, nepůsobila ošklivě. Snad byla hezká. Nebo nebyla? Možná ani tak ani tak. Prostě byla.
Něco mě k ní přitahuje a já neumím vyčíst z touhy srdce co je to. Vidím to před sebou, tu hmatatelnost, ten obraz čehosi a... a nedovedu jej popsat a uchopit. Co bych teď měl učinit? Přece zase nepodlehnu strachu! Ne, teď ne! DNES ne! Už jsem mu podléhal tolikrát, že si vyprošuji výjimku z nejzazšího koutu mysli.
" J - jestli chcete, já nevím... nikdy jsem to nikomu nedala přečíst, " odmlčela se, " ...byla bych... byla bych ráda. " vyslovila drmolivě a spěšně, jako by dostala strach, že si to rozmyslel. Netušila asi, proč to dělá, ale sáhla do kabelky, která nesla stopy po jejím nervózním stisku a vytáhla maličký zápisník. Třesoucí se ručkou mu jej podala. Pomalu a uctivě jej přijal. Dával si dobrý pozor, aby se nedotkl její plaché ručky.
Musím něco říct, honem!
Poděkoval snad tisíckrát a pak rychle dodal omluvu, že se ještě nepředstavil.
" Omlouvám se vám, madam, jaké nevychování, ani jsem se nepředstavil... , " překvapením ztuhl, když ho letmým dotekem ručky zarazila.
Neměla tak hebouckou ruku, spíš vyděšenou, často ucukávající před bolestí a znavenou, poznamenanou hrubou prací. To není dlaň snící básnířky, co poletuje v oblacích.
" Nechme to tak. Nechme jména. Víte, nic o nás neříkají, myslím naše skutečná jména. " řekla tichým hláskem. Znělo to smutně.
" A křestní? Alespoň se nějak oslovovat, z úcty k vám a vašim básním? " vyhrkl jsem to ze strachu, že se zase něco začalo bortit a já už tomu nedokážu zabránit. K mé úlevě přikývla.
" Paul - Jacob Solomon de Gregory, " vystřelil jsem, aniž bych si v tu chvíli uvědomil, že jsem vyřkl celé jméno. Copak jí zajímá nějaký cizinec s tak podivným, ( aha, přece jsem neřekl slovo ' zvláštním ' ), jménem?
" Kateřina, " špitla polohlasně, snad ze studu.
" To je krásné jméno, krásné pro tak krásnou ženu, "
Hlupáku, teď jsi ji uvedl do rozpaků. Sebere se a uprchne mi. A navíc, zvedá se zcela nepochopitelná mlha. Zmizí mi v ní a budu mít zato, že šlo jen o pouhopouhý sen. Ach, to bolestné procitnutí a přemlouvání zrcadel, aby ukázala milosrdenství a ne lidskou ruinu.
Konečně jsem však uschoval její zápisník. A znenáhla mi došlo, že jí ho budu muset vrátit. Aha! Takže ji uvidím zase!
Příliv radosti, drahnou dobu nepoznaný pocit, mi zaplavil v zničující povodni vědomí a nevzhlednou tělesnou schránu. Ne, vlastně nemohla být zničující. Vždyť jsem okusil něhu úlevy, štěstí... co to je? Nechápu to. To je mi  " zvláštní " pocit. Ano! A teď si to to slovo přímo žádá.
Zvláštní!