OSAMĚLOST PO KAPKÁCH X.

10.
Její zranitelnost ve mně vyvolala tak strašlivý záchvat lítosti a pocítil jsem nejhlubší výčitky svědomí, jaké se nedostavily za celý můj ubohý život nuly. Najednou jsem to spatřil...
... scéna z kavárny!
Bylo mi ze sebe samého tak zle, že bych se byl nejraději pozvracel! Zatoužil hsem nafackovat si, skočit do ledové řeky a nechat se spláchnout navždy z tohoto světa za zločin, který jsem ve svém hloupém a neomluvitelném jednání způsobil.
Zatoužil jsem... jsem políbit ji. Kateřinu! Bože! Ona... ona...
Z očí mi vytryskly naprosto " nechlapské " slzy. A co! Čert je vem! Ne! Mě vezmi první, mě!

Zvedl hsem dopis, který jsem žmoulal v dlani a rozhodl se ho dočíst. A pak? Možná se jít oběsit, nevím, cokoli, prostě... prostě... něco.
Ne, tohle už kamaráde neodčiníš.
Vyhledám ji!
Ne... Bože! Nestalo se jí...
...sebevražda... ona... nebo ne??

Najednou mě přepadl děsivý tíživý pocit! Rychle jsem zabodl oči do slzami smáčených písmen. Chvíly mi vůbec nedávaly smysl, kličky... klikyháky...

Víš proč jsem chodila ven až tak pozdě? Teď nemyslím čas večera. Myslím život...
...předtím jsem nikdy neměla odvahu jít. Byla jsem opravdová pouze mezi svými čtyřmi stěnami. Když otec odjel... když už mě pisté zplísnil, že si nedokážu najít ženu, udržet plnohodnotný vztah... pokaždé stejná snůška výčitek. Nanicovatý " syn " . Budižkničemu. Stále žije u mě. Kdo se o toho flinka bude starat až donekonečna? Já snad?
Syn...
Až na to, že já nejsem syn. Jsem dcera. Ano. Proc se mu to slovo pokaždé vzpříčilo v krku? Dcera. Když to zjistil, zavrhl mě. Očekávaný scénář. Nečekala jsem ovace ve stoje, na jakoukoli pochvalu byl otec vždy skoupý, a to dokonce i před matčinou smrtí. Na ní on dal. Pobízela ho, ať na mě není tak drsný, ale ani mojí mamince, které by snesl modré z nebe, tohle nesplnil. Jinak snad všechno.
A teď se na mne vrhl. Byl by mě po těch ranách i vyhodil, ale asi už neměl sílu. Určitě to nebylo ze soucitu. Byla jsem vyděšená a on nepříčetný... a když měla přijít krutá tečka hodná epických děl... zhroutil se a řekl klidným hlasem, že se mnou skončil. Ale nevyhodil mě. Od té chvíle spustil absolutní ignoraci mé osoby. Neexistovsla jsem, obcházel mě, nemluvil se mnou. Jen mi někde potají něco připravil, jídlo nebo tak něco... ale nikdy mi nedal nic osobně. Styděl se za mě. Předstíral, nebo si vsugeroval, že tam doma někde je jeho syn a ty věci, které pro mě chystá dojdou správnému adresátovi.
Třeba... třeba zešílel, co já vím. Zklamala jsem ho a od té chvíle mi stékala osamělost po malých kapičkách po tvářích.
A pak... přicházely ty podivné záchvaty. Bolesti hlavy. Nepopsatelné bolesti. Krvácení. Stavy polovědomí.
Otec přece jen nebyl takový necita a nenechal mě zahynout. Při jednom takovém záchvatu choroby mi přivolal lékaře a celou dobu, ač nemluvil přímo ba mě, zajímal se u lékařů o můj zdravotní stav, nosil mi do špitálu dárky, zápisník... lilii do vázy, ovoce... nikdy však osobně, vždycky nepřímo, přes sestru, přes lékaře... pokaždé stejné.
Trávila jsem teď v novém údobí život mezi špitálem a domem mého otce.
...dostávám se teď k vysvětlení, proč jsem začala vycházet sama za sebe tak pozdě. Protože přišel konec mé cesty. Nechci se na něm zastavit v mužské podobě. Musela jsem to prostě udělat, i kdyby jednou. A hlavně... odvaha. Nemám ji. Nikdy jsem ji neměla. Jenže tenhle silný okamžik mi ji trochu vpíchl do žil.
Moje křehká postava ti asi už dává smysl. I to, proč jsem nechodila tak často. V ty dny, kdy jsi po mně pátral a soužil se, v ty dny mi bývalo moc zle. Nemohla jsem chodit. Nic.
Vidíš... viděli jsme se vlastně všehovšudy třikrát? Počítám to dobře? A stejně jsi ten nejúžasnější muž, kterého jsem poznala. Přečetl sis totiž mé básně.
Posílám ti balíček, v němž ti věnuji úplně všechny své zápisníky s poezií. Je tam asi 500 básní. Víc jsem nestihla. Nic víc nemám. Prosím, přijmi tento dar jako znamení, že mezi námi nebude ležet černá propast zloby.
Nestalo se nic. Vypili jsme své kávy a odešli od Šejka domů, ano?
Tak. A k mé nemoci. To je těžké.
Nedá se s tím nic dělat. Proto píšu takhle brzy. Možná se Ti ještě hnusím, ale snad to časem pochopíš. Je to pár dnů od naší schůzky, ale prý Tě odvezli do nemocnice. Dozvěděla jsem se, že psychické zhroucení. Tohle mě opravdu mrzí. Vím, že jsem to způsobila i já, hlavně já.
Nehněvej se už, prosím. Myslím na Tebe a mám nesplnitelný sen, ještě Tě jednou vidět. Můj stav se ale rapidně zhoršuje. I mě dopravil bojkotující otec do špitálu. Asi týden po Tobě.
Na datum na začátku dopisu moc nehleď. Píšu na etapy. Teď už od toho zářiového dne, kdy jsem začala psát tuhle " zpověď ", uplynul nějaký ten den.
Už bys mě ani nepoznal.
Zvláštní žena.
Musím se smát.
Rozloučíme se? Prosím, odpusť mi kým jsem. Budu na Tebe myslet. Tak dlouho na Tebe budu myslet... dlouho, dokud se nezastavím na konci cesty.
Buď sbohem, nejdražší Paule - Jacobe Solomone de Gregory, můj drahý a jediný příteli, oddaný čtenáři, muži, jakého bych chtěla milovat, lásko...
Tvoje Zvláštní žena, nakonec i pravá žena, Kateřina Rènardová.

P. S. : I muži pláčou. Tak, teď se otočím, a nebudu se dívat, abys mohl i Ty.

Dočetl jsem. Tak se tomu říká?  To je ten stav, kdy vstřebáváte psaný text očima a v mysli si ho utváříte do obrazců a nejrůznějších forem, až dojdete na jeho absolutní konec.
Ano? Dobře, asi tomu tak bude... co já vím...
...nic...

Slzy nešly zastavit. Poprvé v životě jsem se za své slzy nestyděl. Poprvé a naposled, protože... mi to řekla Kateřina, moje Kateřina. Můj anděl, mé všechno.

Její otec mi přinesl všechny básně, co kdy složila. Asi se mu svěřila, než...
...se zastavila na konci cesty.

Bloumám ulicemi.
Bloumám bytem.
Bloumám v bloumání.
Barvy blednou.
Čtu si pomačkanou stránku starého vydání novin.
Dnes je 27. listopadu.

Hlasatel, 8. 10. 1926.
Strana 7.
...

Úmrtí:
+ všem pozůstalým kondolujeme co nejupřímnější soustrast + Pokoj jejich kostem, klid jejich duši, čest jejich památce +

Prof. Pierre Fleury, 78 let,
Geneviève Le Blanc, 72 let,
Marc - André Richard, 69 let,
Gèrard Lamarre, 62 let,
Diane Romain, 60 let,
Francois Rènard, 37 let .

{ Pohřební služba Voisin a syn, služby v pohřebnictví. S námi je i smrt lehčí.
Boulevard Valois, dům č. 666. Příjem zakázek slečna Armandová. }
...

21.12. 1952, 17:48.

Otevírám oči a hledím na prostý náhrobek. Ležel tam mrazem spálený věnec, bílý od jinovatky, s nečitelnou stužkou. V rohu vyhaslá svíce s rozteklým slepencem vosku. A ve druhém, převržená váza s hromadou, která kdysi bývala kyticí... snad růží.
Opírám svou hůl o vysoký zerav u vedlejšího honosného hrobu.
Padají velké sněhové vločky. Jsem promrzlý na kost.
Moje chyba! Když jsem tu už měsíc nebyl, tak si to teď za trest pěkně " vychutnám ".
Moje staré unavené oči sjedou pohledem na nápis, který znám jako morbidně vtíravou mantru. Lépe snad znám už jen básně z několika starých zápisníků, v horní přihrádce silně otlučené nemoderní komody, v maličkém bytě nedaleko Parku oddechu.

Francois Rènard  * 11.12. 1889  |  + 7.10. 1926.

Pokládám na její hrob čerstvé růže a šeptám: " Miluji Tě, Kateřino. "