Sova

„Kde se vzala na půdě ta sova?“

„Jaká sova?“

„Vycpaná.“

„Je to výr, žádná sova.“

„A kde se tam vzala?“ trval si na svém Toník.

„Nemám ponětí.“

„Bojím se jí, tati.“

„To nemusíš.“

Neklidně se převaloval v posteli. Nerad v ní ležel sám, jenže Helena odešla k sousedovi na oslavu narozenin.

Celý den strávil s Toníkem. Hráli si na půdě, vytahovali staré hračky a knížky z polic, schovávali se za regály a bafali na sebe. Po večeři Toník hned zabral, tak proč on sám nemůže usnout?

Převrátil se z boku na bok. Dokonce si lehl i na záda. Všechno marné. Když si protahoval ruku, dotkl se čehosi péřového, co zabralo jeho noční stolek. Musel to být ten výr, kterého našel Toník.

Aniž o tom přemýšlel, výra objal. Tu zaprášenou a smradlavou mumii, ze které si myši udělaly bludiště? Zbláznil se?

Za pět minut o sobě nevěděl. Říše snů mu nabídla svou náruč, co víc si přát. Stala se však prapodivná věc.

Probudil se výr.

Vykoukl z okna. Z plna hrdla nasál noční vzduch ostrý jako břitva. Instinkt mu velel roztáhnout křídla a napít se noční krve.

Výr už se skoro odlepil od parapetu, když k němu promluvil vnitřní hlas a pokáral ho: „Měl bys dojít zkontrolovat Toníka.“ Dojít nemohl, ale vzal to kolem jeho okna. Záclony s vesmírnými raketami a kometami byly zatažené. I přes tlusté sklo jasně uslyšel Toníkovo klidné oddechování.

Majestátně roztáhl křídla a vzlétl do temného nebe. Popoháněl ho hlad, který měl být brzy ukojen.

Přitáhl ho zvuk cupitajících myších tlapek po černočerném poli, kterému nedokázal odolat. Zabijácký stroj jeho těla věděl, co dělat. Pochytat a povraždit hloupá pískající stvoření byla ta nejjednodušší věc na světě. Čerstvá krev byla tak voňavá, nikdy nejedl nic chutnějšího.

Když se dostatečně se prohrabal v mršinách a vytahal poslední vlákna masa, rozepjal křídla a nechal se unášet chladivou nocí. V hlavě se mu rozprostřel mír i blaženost.

Vyrušila ho taneční hudba, která mu trhala uši. Vydal se k jejímu zdroji, aby ho utnul.

Vycházel ze sousedovy zahrady, na níž se odehrávala velkolepá party. Stoly plné voňavých chlebíčků a grilovaných kuřat a pečeného masa s česnekem a smetanové brambory, karafy s vínem, vychlazené šampaňské a sudy s pivem, rozjaření lidé s vytřeštěnýma očima potácející se na improvizovaném tanečním parketu, a nakonec oslavenec se zlatou papírovou korunou v objetí s pěkně stavěnou blondýnkou.

Ivan vytřeštil oči. Vztekem mu zrudly oči. S jeho ženou se nikdo cucat nebude!

Než stačil zatnout drápy do sousedovy lebky, trefila ho opilecká láhev od šampaňského.

Výr divoce políbil zámeckou dlažbu.

Helena vyjekla strachem.

„Ubijte ho polenem,“ navrhl kdosi. Soused se tomu jenom smál.

„Necháte ho na pokoji!“ ozvala se Helena. Její hlas zněl tak rázně, až ji to překvapilo.

Sebrala mikinu s kapucí, která se válela pod jedním ze stolů, a výra do ní zabalila.

Ten se nehýbal. Bylo mu v jejím náručí dobře.

„Přestaň chrápat! Musím ti říct, co se mi stalo. Zachránila mě sova, potom jsem já zachránila ji.“

„To nebyla sova, ale výr,“ zabručel Ivan a převalil se z boku na bok.

„Jak to víš?“

„Prostě vím.“

Helena rozsvítila lustr. V jeho sílícím světle si všimla, že Ivan má na polštáři krev stékající z ošklivé rány na hlavě.

„Co jsi proboha dělal?“

„Musel jsem se praštit o noční stolek.“

„Vstaň. Musím ti to obvázat.“

Ivan se neochotně posadil. „Co se ti stalo?“

„Vyjel po mně soused, prasák. Naštěstí se tam zjevila sova nebo teda výr, ať je po tvém, a zachránil mě. Bohužel…,“ Heleně se zlomil hlas, „bohužel mi umřel v náručí.“

„To je mi líto.“

„Víš, nechci ho jen tak nacpat do popelnice nebo pohodit v lese…“

„Co kdybychom si ho nechali?“

„To není špatný nápad,“ souhlasila Helena. „Necháme ho vycpat.“

„Toník bude nadšený, uvidíš.“