Rozmarýnová obsese

I.

rozmarýnová esence zmaru

rozmarýnová obsese

rozmarýnová noc

kouřím opium v podkrovním bytě

venku malíři – uvnitř malíři

obraz – vyděšení, zděšení

můj život je jen nepotřebná malá součástka

musím se infiltrovat do Vesmíru

padají ze mě pocity blaha

holky křičí, chlapec vedle onanuje

mám v duši kříž, je těžké ho unést

je to kultura v níž jsem byl zrozen

jen větve jednoho stromu – bez kořenů a kmene

a ta holka teď křičí na mě:

„ty vypadáš jako ten chlápek

co mi kdysi mířil pistolí na čelo a u toho mi říkal že mě miluje!“

a já vyděšeně sedím

dobrotivě kreslíc planetu Zemi

tíha mé duše je osvobozena od nepravostí

prozřel jsem do sebepoznání

teprve teď jsem v lůně

má mysl se rozšířila

už neobracím myšlenky v hlavě

nechávám je takově jaké jsou

ani nevím jestli teď píšu

snad sním sen že píšu

a nebo motýl sní sen že jsem já a píše

obracím vědomí k hranici reality na níž balancuji

moje srdce plane

po nekonečných vrstvách všelidských energií

troufalá inkarnace opiovýho boha

tohle je naprostá rezerva mysli

vyprázdněná z člověka za rozbřesku

pro tuhle báseň jsem šel až na okraj sebe

 

II.

ten pocit když se na jednu vteřinu ztratíš

na dveře mi klepe

bláznivej zenovej mnich

každá věc se má stát

to osud všechno řídí

to Bůh se po našem smutku pídí

on chce abychom strádali

miluji ho za to

duchové jsou z lidí posraní

a ne! už žádný narkotický sny!

KOLONIZACI SVĚTA NEJDE ZABRÁNIT POTLAČOVÁNÍM JEHO AKUMULÁTORU!!!!

 

III.

slouží mi hašiš světa!

blíží se duchovní osvěta

to planeta je prokletá

a s lidmi horoucně zametá

střílejte dolary kovadlinou

najděte ďáblovi holku jinou

zatočte s větrnými čarami

a projděte opiovými branami

drž se rituálů rytíři

nebo skončíš na vesmírném pranýři

není třeba kolejí a provazů

smějme se všem idiotským obrazům

uchopte v rukou prastarou meluzínu

a polibte prdele nebeskému stínu

to co na opiu napíšeš je obraz tebe

a součást božského nebe

jsem prorok mohamed v kristových letech

žít budete až po mých dětech

vidím v nebi kosmickou trajektorii

v karmickém zmaru hnilobných agonií

ukážu vám lotos ve vaší kuchyni

a otevřeme brány nebeské bohyni

 

IV.

člověk se tak někdy ptá

po kom to ten Ježíš má?

drž hubu

a odpusť stvořiteli tu sračku kterou vymyslel

zapomněl jsem proroctví mnou vyřknuté

slunce už se zase sklání nad lidský úděl

a já ve snách pořád vidím její slzy

chtěl jsem složit skládanku, světovou hádanku

ale odbočil jsem na těžkou cestu

po kamenech, pod mraky

ucpávám v sobě zřídla hříchů

trosky shnilých základů myšlení se v prach obrací

to co společnost živilo se přes noc vyzvrací

neschopnost srdce překonat vlastní stín

odráží prach uschlých let

poztrácený lásky

a smrtonosný západy sluncí

který neměly nikdy přijít

 

---