Žena, moře a Mary - Medvídek II.

Medvídek

(srpen 2005)

II.

Muž, který ženu na můstek přivedl ze sebe vydal několik hrozných zvuků a podal kapitánovi doklady. Ten je důkladně prostudoval, než se zahloubal do jakéhosi lejstra.

„Patříte k vědcům nebo posádce Marie Antoinetty?“ zeptal se po několikerém zavrtění hlavou.

„K posádce Marie Antoinetty.“

„Na seznamu mám pět jmen, ale vaše tu není.“

„V pase je jméno v rodné řeči, ale asi anglicky,“ došlo jí v čem bude problém a nakoukla do papíru, „tady je.“

„Hm, mohli napsat, že jste žena,“ pronesl kapitán nedůvěřivě.

„Za to nemůžu,“ pokrčila rameny.

„Proč jste přijela dřív, a ne až s ostatními?“

„To jsem už řekla tomuhle,“ ukázala na muže, který ji přivedl, „nesvěřil se?“

„Vy si na zdvořilost nepotrpíte,“ zamračil se kapitán.

„U nás se říká, na hrubej pytel hrubá záplata,“ a dodala, když viděla kapitánův nechápavý výraz, „jestli nerozumíte, tak vaše přivítání má stejnou teplotu, jako severní pól uprostřed zimy.“

„Slečno,“ zrudl čtyřprýmkový důstojník, zatímco podřízení za jeho zády se zřejmě bavili, „jste na válečné lodi, a mohu vás vykázat, abyste se vrátila až se svými nadřízenými.“

„Tak jo,“ popadla pytel a zamířila ke dveřím, „jen si myslím, že nevojenskej mozek by si ověřil totožnost u firmy.“

„Stát!!!“ zařval kapitán. Nařídil cosi jednomu z poručíků, který odešel se seznamem pasažérů a pasem. Za pár minut se vrátil a podal hlášení, z něhož opět nerozuměla ani slovo.

„Slečno,“ kapitán nasadil smířlivý tón, „navrhuji začít znovu. Jsem kapitán Fadness a velím Svalbardu. Pochopte, váš příchod proběhl, no, řekněme poněkud nešťastným způsobem.“

„Těší mě, Prcek,“ vyklouzlo jí, ale opravila se a uvedla plné jméno.

„Cože? Jak jste to říkala?“

„Promiňte, nechovala jsem se vhodně. Prcek mi říká posádka a na svý jméno občas neslyším,“ omluvila se a vysvětlila přezdívku.

„To je výstižná přezdívka, slečno Prcku,“ zasmál se voják, který ji přivedl na můstek, „jsem starší poručík Björnsen, podle civilní terminologie první důstojník. Vznikl však problém s ubytováním, ženu jsme nečekali. Jedině snad koupit domek pro panenky.“

 „Vzhledem k charakteru mise je posádka omezena na poloviční stav. Tím se uvolnila jedna ložnice mužstva,“ doplnil kapitán, „jiný prostor nemáme. Nechám vám část oddělit plentou, ale koupelna je jen jedna, takže dostanete visačku na dveře, když půjdete do sprch.“

Ignorovala Björnsenovo rýpnutí, které podle úsměvu nebylo míněno zle a mávla rukou: „Nejsem stydlivá.“

„Ale ostatní mohou být,“ namítl kapitán.

Pokrčila rameny: „Jejich problém.“

Björnsen uvedl Prcka do kajuty, která bude měsíc ložnicí potápěčů a vědeckého týmu. Strohé vybavení odpovídalo vojenskému životu. Palandy, noční stolky, skříňky na osobní věci ve stěně a stoly s lavicemi uchycené k podlaze, aby při bouřce nebo nájezdu na kry necestovaly po místnosti. Na Mary měly postele polstrované zdvihací mantinely bránící pádu. U lůžek Svalbardu tvořila zábranu přivařená trubka obalená molitanem.

Vybrala si horní lůžko v rohu místnosti, co nejdál od dveří. Poručík jí nabídl po ubytování prohlídku lodi, a vzhledem k pokročilé hodině i pozvání na večeři v důstojnické jídelně. Obojí ráda přijala, protože byla zvědavá, jak to na vojenském ledoborci vypadá a měla hlad.

KV Svalbard W303 působí od roku 2001 v norské armádě jako hlídková loď pro arktickou oblast. S výtlakem šest a půl tisíce tun patří s maximální rychlostí osmnáct uzlů k loudalům. Tomu se však nelze divit, protože s ponorem přes šest metrů a plochou přídí nelze rekordy lámat. Posádku tvoří čtyřicet osm mužů.

Björnsen v rámci ukázky nabídl i odplachtování kulometů a šedesátimilimetrového kanónu. O zbraně zájem nejevila, ale zaujaly ji dva elektrické motory Azipod, tvořící doplněk ke čtyřem dieslovým jednotkám. Vyvinuli je Finové pro plavbu plovoucím ledem. Jsou umístěny v gondolách pod trupem a s lodí lze manévrovat všemi směry bez použití kormidla.

Ještě zajímavější byla zadní paluba s hangárem pro dva vrtulníky NH Industries NH90. Když byl poručík tolik ochotný při výkladu o zbraních, zkusila ho ukecat na malý let. Ujistil ji, že v přístavu určitě ne, ale až budou plnit úkoly u grónského pobřeží, počítají s využitím vrtulníků. Tam se příležitost jistě najde.

Dalším zajímavým místem byl sklad pod vrtulníkovou palubou. Vlastně část, kde v řadě stálo osm sněžných skútrů. Neodolala a na jeden si sedla. Při své postavě měla problémy dosáhnout na řídítka, ale kdyby teď někdo otevřel vrata, neváhala by ani vteřinu.

„Už jste na tom někdy jela?“ zeptal se Björnsen.

„Ne, a ráda bych to zkusila,“ vyhrkla nadšeně, ale hned zvadla, „jenže náš kapitán to nedovolí, jsem rozená průšvihářka.“

„Vezmu vás někdy na projížďku a zkusíte si to.“

„Ale já nemám řidičák,“ zkonstatovala zklamaně.

„Vůbec žádný?“

„Ani na koloběžku,“ vzdychla.

„Buďte v klidu,“ smál se poručík, „na území Grónska policisté nejsou. Pokud jste ochotná skútr teď opustit, půjdeme se najíst. Nemusíte mít obavu, nikdo vám ho neukradne.“

- pokračování -