Žena, moře a Mary - Pobřeží koster V.

Pobřeží koster

(říjen 2005)

V.

„Něco tam je,“ upozornil tiše, a skupina zastavila.

„Vím o nich,“ zašeptala, „připojili se k nám kousek od břehu.“

„Mlhový přízraky,“ neopomněl si rýpnout Zrzoun.

„Kdepak,“ zavrtěla hlavou, „tihle jsou z masa a kostí.“

„Co to tedy je?“ vyhrkl Pumpička.

„No přece lvi,“ sdělila s výrazem, jako by nechápala, že o přítomnosti velkých koček doposud nevědí.

Skupina ztuhla na místě, a kapitán s Ichtylem strhli ze zad kulovnice. Zbraně opouštěly místo na zadní stěně můstku zřídka. Mnohem častěji to bylo kvůli čistění než použití. Při výpravě do neznámé divočiny je pro jistotu vzali s sebou.

„To si nás nemohla varovat dřív?“ sykl šéf.

„Nejsou na lovu, nechtěj nám ublížit,“ snažila se kolegy uklidnit, „asi zůstávaj schovaný, protože spoléhaj hlavně na zrak a čich. V tomhle prostředí nemůžou pořádně použít jedno ani druhý. Mám pravdu, Ichtyle?“

„Nejspíš jo, ale taky třeba čekaj, až z toho mlíka vylezem, aby zjistili, jestli jsme vhodný k snědku,“ usoudil vědec.

„Blbost,“ oponovala, „už jsem vám řekla, že nejsou nebezpečný. Nevím jak vy, ale já jdu dál.“

„Prcku, stůj!“ zavelel kapitán, „tvoje vnímání funguje pod hladinou, ale na souši tomu tak bejt nemusí. Musíme zpátky.“

„Šéfe, naposled jsem pohladila lva jako malá holka v zoologický. To ještě nebyli za tlustým sklem, ale za mřížema. Když se naši nedívali, prolezla jsem živým plůtkem, abych mohla pohladit krásnýho lva, co smutně ležel v kleci. Do dneška nechápu, proč všichni kolem tolik vyváděli, když mi nechtěl ublížit, ale moc se mu líbilo, že není sám.“

„Jenže to nebyli divoký lvi,“ oponoval šéf.

„Lev jako lev, kromě toho chci odzkoušet tohle,“ ukázala na plech, který nesla, a hned přidala další argument, „taky je návratem můžem naštvat. Jsou určitě zvědaví, co se to tu potuluje za divný zvířata.“

„Jak tohle víš?“ zajímal se Ichtyl, který byl hodně zvědavý.

„Protože se zastavili, když jsme zůstali stát my,“ ukázala do mlhy, „čekaj, co uděláme.“

„Šéfe, jestli nemáš nic proti, taky bych je rád viděl,“ připojil se k Prckovi, „půjdu s ní, a vy se můžete vrátit.“

„Jsem zvědavej, na co táhne Prcek pekáč. Třeba nám tam něco ukuchtí, a o to by byla škoda přijít. Kromě toho mě žádná kočička nerozhází,“ přidal se i Zrzoun.

Šéf vydal nespokojené zamručení a podíval se na Čočku s Pumpičkou. Ti pouze kývli. Toleroval, že ve vodě občas zapomínají na pud sebezáchovy. Nakonec i díky tomu dostávali zakázky od nejprestižnějších institucí. Nebyli mediální hvězdy, netoužili po slávě, ale pokud někdo potřeboval kvalitní práci, byl ochotný zaplatit vysokou cenu, aby si je najal. Krom toho byl také zvědavý.

„Tak jo, jdem dál,“ odsouhlasil po chvilce přemítání.

Mlha skončila stejně náhle, jako na moři začala. Během několika metrů vyšli z husté kaše do oslepující záře slunce.

Pobřeží mírně stoupalo a po pár desítkách metrů přecházelo do obrovské duny. K jihu hřbet končil dvě stě metrů širokou průrvou s ústím vyschlé řeky Water Crossing, aby na druhé straně vyrostl do původní výše. Před úpatím byla místy znát uježděná cesta, kterou používala správa parku. Podle mapy vedla ještě patnáct kilometrů k severu do Mowe Bay. Tam zbylo pár chat, které obyvatelé opustili, když vláda vyhlásila do oblasti zákaz vstupu.

Sotva se rozkoukali, když necelých deset metrů od nich vyšla z mlhy lvice. Za ní ještě dvě, a potom došlo i na krále zvířat. Smečku uzavřela další samice se dvěma mláďaty. Zatímco ženské si prohlížely neznámé tvory, veličenstvo zívlo a pláclo s sebou do písku. Lvíčci se vecpali do první řady mezi lvice, odkud natahovali čumáčky ke skupince tvorů, budících dojem vcelku vydařeného útvaru kamenných soch.

„Co teď, Prcku?“ sykl Pumpička.

Místo odpovědi pomalu odložila pekáč a postoupila na poloviční vzdálenost ke smečce, kde zvolna usedla.

„Ahoj, číči,“ spustila tiše v mateřštině, když měla pocit, že se kočky smířily s její přítomností, „ještě jsem neviděla lva bez mříží takhle z blízka. Doufám, že jste dobře vychovaný, abyste mě nesežrali. To se mezi slušnejma ženskejma nedělá. Kromě toho bych pro vás byla malý sousto. Taky koukám, že váš táta je stejnej jako všichni. Lehne si a všechno nechává na vás. Četla jsem, že i lovit musíte za něj. Asi mu přízvisko král opravdu sedne, když je tak línej.“

Celou dobu ji lvice pozorně sledovaly, jen koťata postoupila blíž. Evidentně je nezajímaly zvuky vycházející z divné bytosti, ale ruce, kterými si pohrávala s kamínky. Přikrčená, s ocásky kmitajícími ze strany na stranu, se připravovala k útoku. Když zmlkla, lvice zřejmě usoudily, že z ní nic zajímavého již nevypadne. Ulehly po vzoru svého pána, ale z očí ji nespustily. Jen jedna cosi zamručela, čímž zchladila bojovné úmysly lvíčků. Bez odmlouvání se přesunuli za matky.

„Tak co bude? To se budete jen tak povalovat?“ trochu zvýšila hlas. „Vyšla jsem na půl cesty, bylo by nanejvýš slušný, abyste udělali totéž. Nejsem predátor ani konkurence, a dobře to víte, protože byste mě už dávno zahnali. Nebejt drobečků, půjdu k vám, ale nechci vyvolat dojem, že bych jim mohla ublížit. Tak se hněte!“

Lvice ji dál sledovaly, ale nic nenasvědčovalo, že by byly ochotné k bližšímu kontaktu. To ji rozhněvalo a začala po nich házet kaménky. Vybrala si jednu z mladších, protože přímo o vedoucí samici nestála. Právě ona organizuje lov a ostatní ji následují. Chtěla, aby se některá přiblížila, ale o návštěvu celé smečky nestála.

Od mala měla dobrou mušku a z necelých pěti metrů nemohla minout. Hned první projektil zasáhl lvici mezi uši. Trhla sebou a rozhlédla se po příčině ťuknutí do hlavy. Další kamének ji zasáhl do čenichu. Vydala zvuk podobný upouštění páry z lokomotivy a zařvala přímo do ucha společnice usazené vedle, která sebou škubla. Zřejmě jí nebylo vyrušení po chuti, protože původkyni uštědřila záhlavec. Ta si to ovšem nenechala líbit, a už byly holky v sobě.

Kdo ví, jaký by měla šarvátka konec, kdyby nezasáhl pán smečky. Chvilku sledoval, jak se mydlí packami, potom otráveně vstal a zamířil k vyschlému řečišti. Možná v té chvíli přemýšlel, že přes zřejmé výhody při obstarávání potravy, má harém i stinné stránky. Zvlášť, když ruší klid jeho veličenstva. Lvice ukončily půtku a bez rozloučení vyrazily za ním.

Smutně za nimi hleděla a nahlas si povzdechla: „Tohle jsem zvorala, zas si je nepohladím.“

- pokračování -