Žena, moře a Mary - Pobřeží koster VII.

Pobřeží koster

(říjen 2005)

VII.

Jelikož po vykradačích ani jejich lodi nenašli sebemenší stopu, doufali, že druhý den splní hlavní část úkolu. Starosti však působil spodní proud, který vodu vyčistil, ale od včerejška zesílil. Musí proto použít jistící lana, což sebou neslo riziko. Čekala je soustava žeber trčících těsně pod hladinu a silný proud, měnící směr podle příboje. Šéf proto rozhodl o dvojím jištění, kdy jeden potápěč bude fotit, druhý mu pomůže držet polohu a třetí se postará o lano. 

„Postup je jasnej,“ shrnul kapitán výsledek ranní porady, „Čočka fotí a Zrzoun ho jistí, ale nejsem si jistej, kdo bude třetí.“

„Půjdu,“ ozvala se mladá žena, „při velkým proudu by to bylo pro Ichtyla moc namáhavý.“

„Prcku, je mi jasný, že fyzicky ponor zvládneš líp než já, ale udejcháš ho i tady?“ vědec si poklepal na čelo.

„Snad jo,“ špitla.

„Co se děje?“ vyhrkli naráz oba potápěči, protože se ještě nesetkali s případem, kdy by měla obavu jít pod vodu.

Kromě kapitána a Ichtyla se nikomu jinému nesvěřila. Bála se posměchu, a rok starý zážitek byl stále příliš reálný.

„Nic,“ odbyl otázku šéf a rozhodl, „na druhý jištění půjde Ichtyl. Prcek zůstane s Pumpičkou ve člunu jako záloha.“

Všem bylo jasné, že Prcek je pro úkol vhodnější. Plánování práce probíhalo vždy za účasti celé posádky, kde mohl každý přispět s návrhem na řešení úkolu. Poslední slovo však měl šéf. Nikdo nic nenamítal, ale z pohledů bylo jasné, že rozhodnutí nerozumí.

První se potopil Zrzoun, aby ověřil pevnost žeber. Po chvíli vystrčil hlavu z vody, kývl a natáhl ruku pro lano. Pokoušet se udržet člun na kotvě v měkkém a nestabilním písku dna bylo zbytečné.

„Myslíš, že ty klacky člun udržej, když jsou pod vodou několik staletí?“ kroutil hlavou Čočka, zatímco Zrzoun uvazoval lano k žebru, „stejně je divný, že je dřevo čistý, jako by se loď potopila včera.“

„Na pevnosti ztratilo málo,“ vysvětloval Ichtyl, „hnilobu způsobuje kombinace vody a vzduchu. Je to stejný jako u dřevěnejch pylonů v bažinách nebo lagunách, na kterejch stojí třeba Venezia. Tady chránil zbytky lodi ještě i písek.“

„Proč se nezachovala celá,“ položila ne zrovna inteligentní otázku.

„Protože možná trvalo desítky let, než se propadla na pevnej podklad. Zůstaly jen natolik silný části, co odolaly náporům příboje,“ objasnil vědec.

Práce v proudu, který ještě ke všemu měnil každou chvíli směr, nebyla žádnou lahůdkou. Viditelnost nepřesahovala osm metrů. Z vraku kromě žeber, předního a zadního vazu se zbytkem kormidla, čněla ještě torza stožárů. Na několika místech vykukovaly i zbytky obšívky. Ve vzpřímené poloze držel loď pravděpodobně balast skrytý vrstvou písku.

Jako první přišly na řadu celkové záběry. Čočka se opřel zády o jedno z žeber, k němuž ho Zrzoun zezadu přidržel. Tak získal relativně pevné postavení, aby mohl udělat několik obrázků. Na lanu připevněném k opasku, byl volnou karabinou zavěšen i Ir. O několik metrů za nimi je jistil Ichtyl. Začali u zadního vazu a postupovali po levoboku k přídi, kde se otočili. Během zpáteční cesty pořizovali detaily. Každou drobnost nebo anomálii bylo třeba zdokumentovat, protože mohla pomoct při identifikaci.

Činnost to byla pomalá a vysilující. Po dvou hodinách Ichtyl oznámil, že končí. Také Čočka začal mít problémy. Profesionální fotoaparát pro práci pod hladinou není žádné peříčko. Je konstruován pro tlak až deset atmosfér a odolá siným nárazům. V klidné vodě je s ním snadná práce, neboť neváží téměř nic. Situace se však změní, když musí potápěč držet přístroj v klidu v silném proudu.

„Máte všechno?“ přivítal trojici Pumpička, když se vrátili do člunu.

„Zbláznil ses?“ zamračil se Čočka. „Připadá mi, že jsem navzpíral tuny. Máme žebra se zbytkem obšívky na levoboku, přední a zadní vaz. Vracíme se, dneska mě už do vody nikdo nedostane.“

Odpoledne seděli v jídelně před velkým monitorem, kde Čočka třídil fotografie. Zároveň podle nich zaznamenával Ichtyl čísla do náčrtku vraku. Ve výsledku pokrývalo papír obrovské množství šipek a cifer.

„V tom se někdo vyzná?“ nedůvěřivě kroutila kolegyně hlavou.

„Určitě,“ ujistil ji vědec, „podle nákresu a fotek vytvořej v ústavu animaci, kterou porovnaj s náčrty lodí ze starejch archívů. Tím zúžej výběr. Pokud najdem něco specifickýho, tak bude identifikace jednoduchá. Když ne, budou se šťourat v obchodních záznamech, nákladovejch listech a lodních knihách. Maj celkem slušnou databázi, tak při troše štěstí loď identifikujou.“

Viditelnost byla ještě o něco lepší než předchozí den, a dokonce i proud ubral na síle. Byl proto předpoklad, že práce půjde lépe od ruky. Ráno šéfovi sdělila, že by dnes ráda šla pod hladinu místo Ichtyla. Po dlouhém váhání souhlasil. Stejně však pověřil vědce, aby byl připravený jako záloha, kdyby zpanikařila. Mezitím co Zrzoun vyvazoval člun k žebrům, její sebevědomí o pár stupínků sestoupilo.

„Nerozmyslíš si to? Jsem připravenej jít dolů,“ navrhl Ichtyl.

„Ne, musím tam!“ zavrtěla hlavou a překlopila se přes bok člunu.

Podle plánu měli pokračovat pravobokem, propátrat dno nad kýlem a před předním vazem, kde se mohla ukrývat socha zdobící čelen. Jelikož koráby byly konstrukcí a zdobením originály, nález ochránce lodi mohl mít stejnou hodnotu jako jmenovka na zvonku dveří.

Potopila se k zadnímu vazu, na který měla uchytit jistící lano. Jenomže, ono se to řekne, když se ruce klepou jako profesionálnímu cukrovači buchet. Rozum říkal, že je to blbost, ale uvnitř byla přesvědčená, že když pohlédne do míst, kde bývala horní paluba, uvidí je. Dva muže v hadrech nesoucích bednu a pronásledovatele s tasenými meči v nadýchaných oděvech s podivnými přilbami. Přesně takové vídala ve filmech z dob, kdy Španělé dobývali Ameriku. Výjev, co ji ujistí, že se definitivně zbláznila.

- pokračování -