KOŘENY ZLA I.

Nultý byt Freera Jacobiho, Formosovo sídliště na předměstí Dekadence, 30.11.1885, 4:00.

Přijezd do bytu Jacobiho proběhl v duchu rozpustilého vtipkování a naprosté lehkomyslnosti. Věčně vážný Jaffar z Akkonu, kterému všichni pro jeho oděv, nápadnou záhadnost a podivínský chlad, neřeknou jinak než Krysař, nás dokonce musel pokárat, abychom na sebe neupozorňovali lidi z okolí. Měli bychom dle jeho úradků postupovat tiše, nenápadně a dle pravidel konspirace, přísného utajení.
Čeho se obával, to nám neřekl. Každopádně nechtěl zavdat téma ke klevetám. Jen velmi nerad kladl do živné půdy zdejších tajemných domů, obývaných podivnými existencemi, důvody ke spekulacím. I proto tu po Jacobiho zmizení nikdo z nás dlouho nebyl. Vyvolalo by to mnoho otázek a zvědavost, ach, ta by vyrostla do vznosných výšin!
Rozhodli jsme se až teď, poté, co jsme z povzdálí zjišťovali, co se mohlo s Jacobim stát. I on byl pověřen doktorem Mornarem van Morem, aby zajistil podklady pro další rozšíření zástavby pučícího města. Lukrativní pozemky však zabíral tenhle jakýsi Les. Maličký čtvercový lesík, který nemá na šířku a délku snad více, než jedinou ubohou míli.
V plánech od založení města po současnost se les jmenuje pořád stejně a nese stejnou rozlohu snad už pětset let a více. Balšámový les. Místními označován za větší příměstský park, obklopen ze tří stran zástavbou, přesto se bránící civilizaci. Dál jakoby nikoho nepouštěl. Severní část je zatím volná, tamtudy může nespoutanost přírody uniknout. Ale člověk se nemíní nikdy vzdát. Touží si podmanit všechno a všechny. Kdo si na to vzpomene, že zde rostl staletí nějaký " parčík " ? Bude pokořen, poddá se. Nakonec...
Starostův člověk, všehoschopný ambicionista doktor van Mor vydá rozkaz, jeho "vojáci " vyrazí do terénu splnit cokoli, jen aby se pohůnkovi jejich patricije města zalíbili. ( A aby od něj měli klid a vyvarovali se jeho hněvu. )
Dharma Lierre, obrýlená žena, věčně zamlklá, hleděla z okna na les, který se nořil do šera. Držel se nad ním už snad tradiční ponurý baldachýn mlhy. Vystřiženo jako z příliš afektovaného strašidelného příběhu. Asi proto se o tom lese mezi místními šíří ty děsuplné povídačky.
Přistoupil jsem k ní. Trhla sebou. Tak se zdála zabraná do pohledu na " balšámovník", jak se lesu tady v Dekadenci přezdívá. Starousedlíci si často tropí z cizinců žerty a straší je duchařskými historkami. Možná proto cítila Dharma ten neklid?
Leskly se jí oči. Nepromluvila. Její vůně se mísila s mihotavým tetelením nervózity.
O kus dál seděl za stolem neustále usměvavý floutek Fryen Marne, který se evidentně dobře bavil. Souputníkem v jeho obskurních rošádách ze světa ženské krásy, je zpravidla pokaždé lehkovážný a bohorovný rebel Morille Cormier, oba nezodpovědní, oba hubatí, oplzlí. Oba zrovna pili z láhve absynthu a oba bych nejradši poslal pryč.
Vedle postával Krysař, který s tou svojí kápí nadále působil, jako když právě vystoupil z toho tak omílaného Balšámového lesa. Nedokazal se dál přemáhat naslouchat dvěma věčným bohémům a přerostlým dětem u stolu a odešel za Dharmou k oknu. Oba pak civěli na les, který už pohltila úplná tma. Sem tam se kdesi v okolních domech rozžehlo světélko naděje, jinak vládla venku naprostá tma. A také zima. Chlad se vkrádal do dvorů, vplížil pod oděv a štípal nemilosrdnými nehty coby podobenství drápů nějaké studené nestvůry.
Jediným, kterého jsem v malém pokoji ještě menšího bytu nejmenoval, je kávu v křesle usrkávající Martagon Faux. Posledním šestým členem Komise pro rozvoj a výstavbu města, kterou založili v Zeměměřičské kanceláři napopud samotného starosty, jsem samozřejmě já sám. Naším úkolem je provést obyčejný průzkum. Jen to. Neustále se ztrácejí lidé, podklady, šíří fámy... starostovi došla trpělivost. Lidé už mu málem platí za nové pozemky, které ještě pokrývá ten podivný les, předbíhají se, uplácejí, osočují ze všeho možného, jen aby získali to nejlepší místo.
A tak jsme tu my.
Musíme určit jaké je podloží lesa, jaké jsou možnosti budoucí výstavby, kde začít s klučením lesa a upravou terénu a tak dále, a tak dále...
Nuda. Ale po dnech zírání do plánů a listin a papírů, což je náplní naší práce v kancelářích Konventu, je to vítaná změna. Šéfové nás vyslali ze zatuchlých archivů a kamrlíků, abychom osobně přinesli zprávy, které uklidní bohaté čekatele, dychtivé pozemků, majetku, prestiže.
Jacobi nám, než zmizel, poslal ještě klíče od pronajatého bytu přímo na okraji města, s výhledem na tu naší pracovní Nemesis. Mame se tu sejít, protože sem prý budeme jistojistě vysláni. Důvodem má býti to, že on, Jacobi, ví, že se brzy stane něco zlého. Měl velmi vážnou předtuchu. A tu to máme. Předpověděl to.
Jenomže je to pravda? Nehraje nějakou trapnou hru? Možná zjistil, že tímto směrem nebude možné stavět, že investoři do pozemků mají smůlu a zalekl se reakce jak van Mora, tak samotného starosty Brissona, který už si hladí svůj knír a slintá nad provizemi z odprodaných pozemků. Oba dva jsou všehoschopní.
Možná utekl. A teď dělá mrtvého brouka. Určitě chce, aby tu informaci přinesl do pracovny starosty někdo jiný. Klasické a pokrytecké zbavení se odpovědnosti. Nu což, kdo ví. Každopádně on tu teď není, je to na nich.
Jsme takzvaní Freeři. Freer je pověřenec kanceláře patricije s volným pohybem a některými propůjčenými pravomocemi.
Máme tedy zcela volné pole působnosti. Snad tedy tuhle triviální věc rychle vyřešíme a řekneme si o zvláštní odměny z pokladny Konventu.
Jen co se trochu rozední, vyrazíme si odbýt tuhle primitivní frašku. To co nezvládli terénní pracovníci, musíme vykonat, ( a tedy i dokonat,
), my. Nesourodá parta ještě stále mladých a dosti bezstarostných lidí.
Mnozí bděli, někteří šli spát. V bytě však znenáhla viselo podivné napětí, najednou spolykajíce tu předchozí nerozvážnou uvolněnost. Neviditelná ruka tu ten úzkostný chlad a nejistotu rozvěsila coby vánoční girlandy.
Dám si pořádné kafe!
Tuhle noc už spát nepůjdu. S pohledem na temnou siluetu Krysaře hledícího z okna, jsem se pohroužil do vlastních neutříděných myšlenek.
Co přinese den?