KOŘENY ZLA III.

Západní část Balšámového lesa, 30.11.1885, 8:44.

Faux se zastavil a co chvíli skláněl k zemi. Zkoumal jílovité podloží lesa. Cosi si mumlal, když třel mazlavý jíl mezi prsty. Zacházel i kus do mrtvého ticha lesa. Zíral na strukturu stromů, jak rostou, jak jsou staré. Nepohnul se ani lísteček ani větévka.
Dharma postávala na cestě a zapisovala si piznámky do notesu s červenou koženou vazbou. Pořád si připadala tak cizí v tomhle parku, tak osamělá, zranitelná, křehká a...
...a v neustálém nebezpečí.
Připadalo jí, jako když se do ní vpíjí ne zrovna přátelský pohled. Pomyslné oči, které spaluje žár nepřekonatelného odporu a neskonalého hněvu. Nejhlubší a nepřeklenutelná nenávist prýštící z otevřených jizev až od samotného kořání.
A přitom neměla žádný důvod. Nic se nedělo, byl den, ač šedivý a ponurý, ale žádný neklid, vzruch či zlovolná nepatřičnost.
Dýchala přerývaně. ( Vystrašeně? ) Pořád také naslouchala do ticha s mírně předkloněnou hlavou, ale žádný zvuk se neozval. Ani přirozený, jaký v lese normálně uslyšíte. Nic.
Tak z čeho ty neopodstatněné obavy.
Faux se od ní navíc ani příliš nevzdaloval. Projit hustým křovím, zarostlým do spadaných stromů starodávného polomu, bylo takříkajíc nemožné. Museli se tedy držet stezky. Ta se před nimi víc a víc odhalila, už ji nepokrýval jen mech a seschle a splihle vyhlížející tráva. Teď je střídal již zmíněný jíl. Kořeny zhoustly co do počtu ale zůstaly obnažené. Vypadalo to, že cesta odhodila masku zanedbanosti. Tady v tomto místě na ně působila dojmem, že po teto bezvýznamné stezce pravidelně někdo chodí.
" Lidi ze sídliště, buď pro dřevo, nebo určitě pytlačit. Žije tu spousta chudých lidí a zvěř sem od severu jistě zabloudí. Proč se nepřiživit na tom, co patří městu. To oni tudy chodí, lůza. A ta zvěř pochopitelně. " spustil Faux navysvětlenou, jakoby četl v jejím mlčení nezodpovězenou otázku. Přikročil zezadu a hleděl do Dharminých poznámek přes její rameno. Chvěla se.
" Bude to tady asi problém. Je tu všude příliš měkký podklad, " pronesl a potáhl nosem.
" Půjdeme? " vyhrkla trochu hystericky. Až se za sebe malinko styděla. Prostě jí hlas " ujel " a ona tak vyděšeně vykvíkla.
" Jako zpět? " podivil se Martagon a mnul si bradu a na ní neexistující vousy. Vypadal zadumaně. Neznatelně přikývla.
" Ne, ne, mám sice už nějaké vzorky půdy a tak, ale chtěl bych to tu prozkoumat víc, " pravil klidným tónem, který ovšem ženu nijak neukonejšil, " pohleď, stromy tu nejsou tak staré. Možná se s tím dá víc učinit, až se to tu pokácí. Třeba je tu i pevnější podklad. "
Ukázal dál po cestě. Prohodil přitom cosi o " ještě kousku", a když vykročili, objal dívku kolem ramen. Ne, neuklidnilo ji to. Ani silné mužské paže, jeho statnost a nebojácnost ji nedokázala upokojit.

Východní lesní stezka, asi sto metrů od hřbitovní zdi, Balšámový les, 30.11.1885, 9:23.

Marne si konečně přestal hvízdat.
Cormier šel o pár kroků napřed a zdálo se, že se ničeho kolem něho ani myšlenkou neúčastní. V tom se zarazil, když neslyšel kroky svého přítele. Prudce se ohlédl.
" Co je? " hlesl a ušklíbal se přitom.
" Nic, " odsekl Marne a mnul si velký skobovitý nos, z něhož mu neustále sklouzávaly brýle.
" Tak jdem, chci to konečně obejít a pak se vrátíme, něco si vymyslíme a honem zase do civilizace. Plazíme se tu jako kanálové krysy podél zdi. Jsme snad otrhaní žebráci bez domova, abysme se krčili pod stromy v chudinské čtvrti? " procedil Cormier znechuceně a odplivl si.
Cosi kousek od nich, za zatáčkou cesty, po níž se vydali, zlobně zachrčelo.
Marne sebou škubl.
" Tak co je, hej? " zakroutil Cormier hlavou, " přestaň čumět a pojď, nebo si tu stůj. Ještě kus a vracím se. Můžeš si tu počkat, co já vím! " odsekl a obrátil se k odchodu. Mumlal si cosi pod vousy.
Marne však neudělal ani krok. Něco ho znepokojilo a jeho lehkomysnost pominula. Znovu to zachrčení. Nalevo od něho se cosi mihlo v šeravé mezeře mezi kmeny stromů. Prudce sebou škubl a podívsl se tam. Nic samozřejmě nespatřil a tak si pospíšil za Cormierem. Ten si cosi huhňal skrz sevřené rty a nevnímal jeho spěch.
Ozvalo se prasknutí. Prchavý sykot a pak ticho. Po pravé straně svažující se cesty se skvěla temná kalná tůň. Měla tři kroky na šířku a asi pět na délku. Hloubka neurčitá.
Cormier se u ní zastavil a hleděl do temné stojaté vody. Rostly u ní podivné nafialovělé rostliny bez květů a jiné, rozložitější plazivky, černé se žlutými fleky.
" Co je tohle za plevel? " zamračil se Cormier. Marne ho uchopil roztřeseně za rameno.
Z klidné neprůhledné vody vystoupalo pár bublinek.
" Pojď dál, nebo se už asi vrátíme, " vykoktal Marne při pohledu na vodu i kolem sebe, " vymyslíme si něco, jak jsi řekl. " zněl naléhavě.
" Kouknem se aspoň ke hřbitovu, když už jsme tady, ne? Co já vím, asi bude pěkně zarostlý. Chodí se tam sice od města, ne přes tenhle parčík, ale už tam dlouho nikoho nezahrabali. " řekl Cormier nevzrušeně.
Znovu to někde poblíž zapraskalo. Byl zřetelný pohyb mezi stromy, stíny však zkreslovaly smysly. Jakýkoliv jiný zvuk cosi zcela pozřelo, setrvalo jen občasné zachroptění. Praskot. Šum. Nezřetelný šelest, cosi se plazícího k nim.
Cormier si ale zastrčil ruce do kapes kabátu. Ještě předtím si přitáhl límec blíže ke krku, chlad se zdál neúprosný. S dlaněmi v teple svrchníku pak vykročil, aniž by věnoval dezorientovanému Marnemu jediný pohled.
Prask!
Marne se točil kolem dokola a snažil se objevit zdroj zvuku.
Chrapot se přibližoval a zase vzdaloval.
Další prasknutí. Vrzavý zvuk stromu protrhl blánu šedivé clony ticha.
Marne zůstal stát jako přikovaný. Zmocňovaly se jej mdloby. Strach mu sžíral zdravý rozum. Hryzal a přežvykoval jeho nikdy nekončící floutkovství. I skrze chlad se začal potit. Brýle se mu vytrvale zamlžovaly.
Cormier se ztratil z dohledu. Měl pocit, že to celé trvá pouhou vteřinu, ale jakmile osaměl, setmělo se. Z houští se vyplazily rotující chuchvalce mlhy. Stíny pod větvovím potemněly, když však vzhlédl, tam kde skrze koruny mohl ještě vidět zataženou oblohu nezůstalo nic, než propletence větví.
Rozezněl se šepot, mnoho set hlasů šeptalo o překot, co však sdělovaly, tomu nerozuměl.
Přikrčil se a kryl si hlavu, jakoby mu na ní padalo samo nebe.
Šepot sílil! Vlezl mu ušima do hlavy a drásal mu poslední zbytky rozumu.
Zešílel!
Plácl sebou na mokrou zem. Křičel. Šepot neustával, naopak se přidal skřehotavý smích. Nebo to byl nějaký hlas mluvící zapomenutým jazykem?
Ne, smálo se mu to!
Začal se plazit pryč, ale cesta kudy přišli, byla přehrazená trnitým křovím porostlým oranžovočernými bobulemi. Nebylo úniku.
Ucítil, jak se mu do zad zabodávají oči. Posadil se a otočil.
" Zůstaň!! Slyšíš?! Ne - e - choď! " zajíkl se. Zjistil, že mu po horním rtu stéká teplá tekutina. Krvácel z nosu. Krev se mu spustila i z očí. " Nehýbej se!! " křičel na cosi, co se před ním černě zhmotnilo. Nebo jen halucinace? Viděl pouhý stín? Hříčku pro unavené oči?
Opět vykřikl, nešlo mu už rozumět. Předpažil a bránil se čemusi. Kde je Cormier? Musí slyšet křik. Je nedaleko. Pár kroků, tam za zákrutou, kde břehy cesty narůstají do výše ramen a zakrývají výhled na les.
Stín se pohnul vpřed, šepot vycházející ze stovek pohybujících se chomáčů tmy a mlhy se valil vpřed, zničující a nenávistný...
...
Cormier se zastavil u lišejníkem porostlé hřbitovní zdi. Marne zůstal za zatáčkou, neslyšel jeho kroky. Když se ohlédl, měl dojem, chvilkový dojem, že těsně pod vrcholkem svažující se klikatice vidí někoho stát. Žhnuly mu oči. Marne asi čeká vyděšeně až se budou moci obrátit nazpět. Popošel dva tři kroky od zdi, ale obrys postavy tam nestál. Promnul si tedy oči.
Únava, nic víc. Ztěžka povzdechl a začal obcházet a zkoumat cihlovou zeď. V tu chvíli jej napadlo nahlédnout přes. Žádná prasklina totiž nebyla tak široká, aby viděl dovnitř. Tak se tedy musel vyšplhat nahoru. Chopil se kluzkých vydrolených spár mezi jednotlivými cihlami  a vyhoupl se nahoru. Tam objal ozdobný sloupek zdi a zadívsl se na zatostlé hroby a vegetací pohlcené náhrobní kameny. Hřbitovy nebývají většinou veselá místa, ale tento vyhlížel přímo odpudivě. Vypafal tak jako i byl, opuštěn.
Nebo ne...?
U náletových bříz v uličce mezi dvěma obzvláště zaneřáděnými hroby spatřil cosi velikého a šedého, snad velký opracovaný kámen s náboženskou tématikou. Možná že šlo o sochu v životní velikosti. Netušil, jestli tam už prve byla, nebo ji při letmém zhlédnutí plochy hřbitova přehlédl.
Ne!
Kámen ani socha. Pohnulo se to. Vykročilo to ze spárů větví. Tulák? Někdo, kdo přišel za zesnulým příbuzným?
Cormier vyhrkl a s leknutím se pustil.
" To jsou mi vtipy! " ulevil si a posbíral se ze země. Očistil si hlínu a jehličí z pláště a zase se vyhoupl na zeď.
Podivná postava, v níž spatřil Marneho obrýlenou tvář, tam už nestála. Vybavil si krev kanoucí z ocních důlků, bělmo bez zorniček a pokroucené obroučky.
" Tohle ti hošánku vrátím! Dobrý pokus, ale abys mě vystrašil, musíš být více originální a obmyslný," pomyslil si.
Cormier se uchichtl a zavrtěl nevěřícně hlavou, že se takhle vylekal. Spadlo to z něj. Neklid i znuděnost. Přišlo mu to najednou neuvěřitelně legrační. Docela srandovní šprým ale kolegovi toužil vrátit.
Věděl, jaký bude teď scénář. Vrátí se na cestu a Marne bude dělat že nic. Přemýšlel, že by předstíral zděšení a pokusil se mu to nějak vrátit. Ale plán zatím neměl.
Poklepal si na spodní ret a oči rozostřil v hloubavém zamyšlení.
Vyrušily jej škrábavé zvuky.
" Fryene, ty lišáku, jak tohle děláš? Napadlo mě se takhle připlížit k slečně Lierre. Asi by si konečně cvrnkla do krajek..., " zahihňal se Cormier a vykročil z přítmí nízkých jedlí a javorů, zde ještě zcela neopadaných.
" Fryene? " zarazil se. Odpověď nepřišla.
Prask! Kus od kmene vzrostlého dubu spadla haluz. Popošel. Znovu to prasklo. Přikrčil se a pohlédl do přítmí lesa. Nízké smrčky a jedle a mnoho listnatých stromků se divoce zmítalo, jak jimi cosi spěchalo k němu.
" Frye..., "