KOŘENY ZLA IV.

Centrální část balšámového lesa, předpokládaný severní okraj, 30.11.1885, 10:53.

Krysař se neustále shýbal a naslouchal lesu jako hovoru rozbouřeného davu. Připomínal stopaře v horách, lovce, který sleduje kořist. Nic kolem však nenasvědčovalo, že pronikne tou tichou blažeností obyčejného parku.
Nechal jsem ho být. Nemělo cenu bourat jeho zažité podivínství, kterým nikomu neubližoval.
Šli jsme takto téměř hodinu a právě to a ještě stále neviditelný okraj lesa, mě přimělo zastavit. Přisedli jsme v přítmí nejhlubšího lesa. Stromy tu rostly neskutečně hustě vedle sebe a navíc šlo o prastaré kusy. Netušil jsem, že z původní obory zůstaly ještě něco zbývalo. Za tu dobu už musely vichry a bouře, stáří a hniloba,vykotlat nejednu dřevěnou věž.
Nevykotlaly, očividně.
Zvukové vakuum se dál rozpínalo, přestože jsme se už museli doplahočit na severní okraj téhle džungle. Bylo stále dopoledne, jak mi ukázaly mé rozněžněle tikající hodinky. Nějaký hluk z ulic, nedalekých čtvrtí, musel přece skrze větve pronikat.
Ano, tento park je nenávratně zničený lhostejností města, tak je jen jediná možnost, vykácet jej. Příliš zdivočel a úpravami si jej lidé jen tak nepoddají. Nevěřil jsem tomu ani za mák.
Krysař strnule zíral do šera. Za celou cestu neřekl jediné slovo. Za celou cestu tesklivě nezapípal jediný ptáček. Nic. I vítr ustal.
Jeden by z toho málem zešílel, nutil by se prolomit to ticho.
Z nějakého nezjištného důvodu jsem se k tomu však neodhodlal.
Krysař se najednou napřímil. Pod kápí se leskly jeho vážné oči. Cítil jsem jeho znepokojení. Skoro jsem se ho mohl dotknout, bylo tak hmatatelné, že prede mnou vyvstávalo z nejzazších hlubin vědomí.
" Co je to tam? " zeptal jsem se, když Krysař popošel a opřen o jeden obzvláště mohutný peň stromu zíral do jednoho bodu kdesi před sebou. Přimhouřil oči.
" Nevím, " hlesl, ( vida, neztratil hlas! ), " zřejmě tu nejsme sami. "
" To se mi zdá logické, lůza se courá pořád a kdo ví, na koho tu narazíme. Budeme potichu. Nějaký chmaták nebo hrdlořez by jistě velice rád obral párek neopatrných cizáků z uřadu, " řekl jsem na to, " a kdyby nás jen obral o pár cenností, snad bych neprotestoval. Ale tihle se nezastaví před ničím, prostitutky, zloději, kuplíři, tuláci, opilci a vrazi..., " otřásl jsem se.
Krysař pomalu obrátil hlavu. Působil tím dosti teatrálně.
" To není žádná děvka či loupežník, " řekl mi, přesto nijak nevysvětlil, z čeho že takto usuzuje.
Touto chabou a dosti kratičkou konverzací jsme si odbyli jakoukoli následnou komunikaci. Opět se rozhostilo propastné mlčení. Jen ticho kolem už se proměnilo.
Škrábáním to začalo. Vzdáleným. Na maličký okamžik, dva údery srdce, se ten zvuk, při němž jsem se z jakéhosi mně neznámého důvodu otřásl, přiblížil. Potom se to s doprovodným praskotem a čímsi, co mi znělo v uších jako šepot, vzdalovalo. Nespatřil jsem však nic děsivého a díky tomu mě zase neklid načas opustil. Odvanul.
Krysař se ani nepohnul. Potom mi pomalu naznačil, abych ho následoval. Našlapoval tak tiše, že se snad musel vznášet nad zemí. V podivuhodném ukrytu v keři, s vytvarovaným obloukovým vchodem, do nějž mne zavedl pak přisedl a naznačil mi, abych se k němu připojil. Koleno mě na studené borce uvnitř keřového doupěte záblo.
" Měli bysme se vrátit, podívat se, jestli jsou ostatní v pořádku, " řekl mi Krysař vážným polohlasem. Nakláněl se tak, až se skoro dotýkal nosem mé tváře. Ucítil jsem mátový dech.
" Proč? Není důvod, když nepočkají, najdeme je v teple v Jacobiho bytě. Ti dva pitomci budou prolévat hrdlo absynthem a Dharma bude snášet jenich sexistické narážky, než je Faux seřve, že se takto opravdový muž a kavalír k dámě nechová. Počkám si, až o tom napíše Dumas knihu, u toho být nemusím. " namítal jsem.
" Nejsou v bytě ani nikde jinde, cítím to, něco se stalo! " vyslovil Krysař trpělivě i přes pach skepticizmu, který mne obestřel.
" Tak jestli čekají u křížku, potom budu překvapen, " prohlásil jsem s úsměvem.
Krysař se však nesmál.
" Něco se stalo, vím to, " trval na svém. To už jsem nedokázal vydržet.
" A to jako co?! " zkřížil jsem paže na hrudi. Můj vlastní hlas štěkl dosti ostře, což jsem ale neměl rozhodně v úmyslu. Vždyť...
Co je to za náhlý neklid, který se mi vkrádá do mysli?
Netuším proč jsem nakonec souhlasil a chtěl vyrazit na zpáteční cestu. Vždyť je to úplný nesmysl. Anebo... anebo není? Myslí tím možným nebezpečím věčně zachmuřený Jaffar z Akkonu snad bandu lumpů, která naše kolegy přepadla?
A co jiného by tu asi tak v lese číhalo? Snad zatoulaný vlk, nebo jiná vzteklinou hnaná a sžíraná šelma? Ano, i to je možné.
Chytil jsem Jaffara za paži a přikývl jsem. Vypadal stejně. Na moje rozhodnutí reagoval kamennou tváří. Snad jen jeho zastíněné oči promlouvaly úlevou.
Vyplížili jsme se z úkrytu. Cesta se ztrácela v povstávajícím rubáši bledé mlhy. I zima se zdála hlubší. To však nebylo to nejroztodivnější na tom všem.
Sáhl jsem bezděčně do náprsní kapsy pro hodinky. Zableskly se přítmím. Stěžejka se zdráhala otevřít v jakési nepopsatelné zatuhlosti. Když ale povolila, i v té špatné viditelnosti jsem rozpoznal, že se teprve blíží pravé poledne. Nepřekvapily mě ovšem ručičky ciferníku... tušil jsem to.
Poledne! Jakto, že je tedy taková tma?!
Krysař mi pokynul a vedl mě po zpáteční cestě, ačkoliv jen on a Bůh vědí, jak se mohl zorientovat. Mlha se obtočila kolem stromů a brzy nato se celý les vytratil v mléku. Neviděl jsem ani Krysaře před sebou. Cítil jsem ale údery jeho kroků někde před sebou a šel hsem zarytě vpřed. Přišlo mi v tu ránu komické, že asi zabloudíme v parčíku na kraji chudinského předměstí. Kdybysme si klekli na jižním okraji na kolena, prohlédli bysme snad tenhle remízek skrz naskrz. A my se v něm potácíme, netušeje, kde zrovna jsme. No to je opravdový paradox!
Smích se mi z hrdla ovšem nevydral. Spíš kletba. Zakopl jsem a padl jak dlouhý tak široký. Z ranky na rtu a z nosu mi vytékala železitá teplá krev. Ucítil jsem její chuť v ústech. Vybít negativní pocity z mysli a těla mi pomohl tvrdý úder pěstí do promrzlé země.
Vlastně ne, nepomohl. Teď mě navíc bolela i dlaň. Zvedl jsem se na loktech a posadil. Chlad mne objal svými prackami. Po Krysaři ani vidu, ani slechu.
" Tak to jsem asi doslova a dopísmene v..., "
Čísi ruka mne uchopila za paži. No ano, to už by byl důvod zařvat v nejhlubším zděšení, ale hlas se mi zadrhl v krku. Nevyšla ze mne ani hláska.
" Jaffe! " zvolal jsem sípavě. Krysař musel postřehnout podivný úlevný tón v mém hlasu. I já jsem si ho všiml. Z čeho asi pramenil?
Popadl mne a zvedl na nohy velikou silou. Byl jsem překvapený, pryč vlečený, ale ptát se na důvody se mi nechtělo. Proč také? Nepřišlo mi to teď důležité.
Mlčel a vedl mě do podrostu. V jednom místě se otevřelo okénko v mlze a tam jsme sešli z hlavní cesty. Ještě pár kroků a...
...ocitli jsme se v úplné tmě, vně, mimo tu děsuplnou a oslepující mlhu. Mé oči se rychle přizpůsobily a spatřily černé obrazce na pozadí hlubokého a sytého blankytu. Ten se pozvolna proměnil ve ztichlý temný les kolem mne.
" Co to, u ďasa, mělo být? " zasyčel jsem sice šeptem, ale i tak bylo rozeznatelné mé rozhořčení. Krysař tu dlel se mnou, černá hmota na pozadí tmy, opřen ležérně o strom. Dýchal klidně a zhluboka.
Netušil jsem sám, na jakou z těch všech podivností, co jsem teď viděl, se vlastně ptám jako první. Ta otázka však vystihla vše. Ještě výstižněji si s ní poradil sám dost mystický Akkon.
Nejprve zavrtěl hlavou a pak tiše pravil: " Co to mělo být?  Ne, mělo být... to totiž JE, tohle je Balšámový les," řekl.
Můj výraz se dost proměnil. V té tmě to jistě Jaff nemohl vidět, ale proměnil. Napřímil jsem se, odfrkl si a rozhazoval přitom pobouřeně rukama. No, nechovám se jako psychicky vyrovnaný člověk, to uznávám.
" Moment! " zachrčel jsem s ústy otevřenými a prstem vztyčeným v bojovném gestu. " Tak tohle po mně nechtěj! Proč ten les procházíme už takovou dobu, když za všech předpokladů, vzhledem k tomu, jaké jsou například jeho nitěrné rozměry, ( neměří ani míli na šířku a na délku ) ,jsme ještě nevyšli na jeho severním konci? Neměli bysme vidět prosvítat šedivé okolí ponořené do podzimního šálu? A co to tu obchází za tlupu individuí, to které tu vydává zvuky? A jakto, že se takhle setmělo? Je sotva poledne! V našich podmínkách nemáme tak krátký den ani v zimě! A co je ta... ta..., " máchl jsem paží směrem k cestě, " ...věc? "
" Ta mlha? " Krysař si mě poklidně vyposlechl a klepal si přitom prstem na rty. Přemýšlel ale své okolí vnímal.
" Takovou mlhu jsem v životě neviděl! " vyhrkl jsem, ale hodně tlumeně.
" Tady je leccos divného, " uznal on.
" Ano a jaké k tomu máš racionální vysvětlení? " vyšlo ze mě o poznání hruběji. Příliš kolem sebe rozdmýchával tajemno. Rozpalovalo mě to už doběla!
" Nemám žádné, rád bych ho šel hledat, " odpověděl vyhýbavě a odvrátil se. I v té tmě jsem rozeznal, že se na mne již nedívá.
"...pokud? " napadlo mě doříct, protože se mi zdálo, že to moudro nedokončil.
" Pokud přežijeme, "